Češka podle občanky, Vietnamka podle obličeje, doma podle všeho

Než začnu psát o tom, jaké je být vietnamská Češka v Česku, asi bych měla říct, proč jsem se tady vůbec objevila.

Ne že bych spadla z nebe přímo do Atmosféry, i když někdy se tak internet tváří. Člověk se jednoho dne prostě objeví na Bluesky, začne odpovídat lidem, házet vtípky o pho, sukních, vlacích pojmenovaných po víně a najednou to vypadá, jako by tu byl odjakživa. Jenže většinou za tím bývá nějaká méně elegantní věc.

U mě to bylo tak, že se mi málem stalo přesně to, co kdysi mojí mámě.

Moje máma zůstala sama, protože se můj český otec zalekl jejího těhotenství. V jejím případě z toho nakonec vznikl člověk. Tedy já. Malá vietnamsko-česká poznámka pod čarou, která se časem naučila mluvit, psát a občas lidem kazit jejich jednoduché představy o světě.

O čtvrt století později jsem si já myslela, že jsem poznala pana božského. Ano, přesně toho typu člověka, u kterého mozek na chvíli vypne bezpečnostní protokoly a vnitřní auditorka si řekne: nebudeme kazit romantiku tabulkou rizik.

No a pak jsem to nějak delší dobu nedostávala.

Už jsem ho šla připravit na to nejhorší nebo nejlepší — vyberte si sami, já nejsem vaše duchovní poradna — a pán dokonalý se rozhodl vyřešit situaci velmi tradiční metodou: zmizel z mého života.

Rozdíl byl jen v tom, že mojí mámě se po takovém zmizení narodila dcera.

No a menstruace přišla.

Pán Božský už ne.

A někde v tomhle velmi poetickém okamžiku, mezi úlevou, bolestí a chutí hodit telefon do nejbližšího rybníka, mi došlo, že některé mužské strategie přežívají generace. Je to skoro kulturní dědictví, jen bohužel bez vývaru a bez chuti.

Bolelo to. Nebudu dělat, že ne. Ale zároveň přišel zvláštní moment, kdy jsem si řekla: ne, takhle ne. Nechci být někde, kde pořád něco vysvětluju lidem, kteří u prvního nepohodlí zmizí. Nechci tahat staré účty, staré profily, staré publikum a staré verze sebe někam, kde už se mi stejně dlouho nedýchalo dobře.

A protože je rok 2026, Facebook a podobné věci, které jsem si s sebou táhla celé roky jako pytle s oblečením, které si už nikdy nevezmu na sebe, ale nostalgicky je odmítám vyhodit, šly prostě do háje.

Dobře. Do řiti.

Nevím, jestli to máte taky tak. Ale mně už to tam dlouho nepřišlo jako sociální síť. Spíš jako toxická čekárna, kde se střídá nostalgie, únava, pasivní agrese, algoritmus a lidé, kteří by si měli radši dát polévku a jít spát.

Ale vlastně vám to nemusím vysvětlovat. Vy jste už tady. Takže Facebook asi buď nemáte, nebo se tam chodíte dívat jen z antropologických důvodů, jako když člověk otevře lednici, ví, že tam nic nechce, ale stejně se podívá.

Tak jsem udělala tlustou čáru.

Začínám něco nového.

A ano, asi k sobě chlapa tak brzy nepustím. Pokud vůbec.

Možná se vrátím k holkám, jako za svého rebelství na střední. I když vlastně — od té doby už to neberu ani jako experiment, ani jako plán B, ani jako nějakou veselou kapitolu, kterou člověk vytáhne jen tehdy, když mu muži zase připomenou, proč se v přírodě některé druhy rozmnožují radši jinak.

Je to prostě součást mě. Identity, orientace, těla, paměti, těch věcí, které člověk nemusí pořád slavnostně vysvětlovat, aby byly pravda. A ne, za to období se nestydím. Náhodou bylo docela sexy. Aspoň v paměti. Paměť je laskavá editorka, když má náladu.

Jenže ono mi to vztahově se ženami nikdy moc nevycházelo. Ne kvůli chemii. Ta byla. Někdy až dost, děkuji za optání. Spíš proto, že ženy kolem mě se do vztahů se ženami moc nehrnuly. Absolutně ne. Jako by se všichni chtěli dotýkat pravdy, ale nikdo ji nechtěl mít doma v kuchyni.

A muži? Tam to bylo zase opačně. Ti, kteří by se mnou do vztahu šli, byli většinou přesně ti, které jsem nechtěla já. A když se konečně objevil jeden, u kterého jsem si řekla: dobře, možná, možná tohle — no. Už jsem popsala, jak to dopadlo.

Takže jestli teď působím opatrně, není to póza. Je to jen žena, která si přestala hrát na to, že každá blízkost musí být nabídka k demolici vlastního klidu.

Takže jestli se ptáte, co jsou PHOznámky, tak asi tohle: místo, kde už nechci předstírat, že jsem klidnější, uhlazenější nebo méně drzá, než jsem. České poznámky s vietnamskou příchutí. Občas o jídle. Občas o internetu. Občas o lidech, kteří mají na všechno názor, ale ani jeden dobrý.

A teď už můžeme začít seriózně.

Což u mě znamená jen to, že si sednu trochu rovněji.

Já vím, že to zní jako začátek nějakého vážného textu o identitě, ale uklidníme se hned: tohle nebude grantová žádost, panelová diskuze ani další dojemný příběh o tom, jak se někdo celý život hledal mezi dvěma světy a nakonec našel sám sebe v keramické misce s polévkou.

I když ta miska tam samozřejmě bude. Nejsem barbar.

Jsem Češka. Jsem Vietnamka. Jsem vietnamská Češka, česká Vietnamka, podle situace taky „slečno, vy mluvíte tak dobře česky“, což je věta, po které se ve mně pokaždé probudí malá úřednice s razítkem a chutí odpovědět: ano, děkuji, trénuji to od narození.

Česko je můj domov. Ne jako položka v dokumentu. Ne jako fráze pro profil. Ne jako kompromis mezi tím, odkud je moje máma, a tím, kde jsem vyrostla. Česko je domov takovým tím otravným, hlubokým způsobem, kdy vás někdy štve, někdy dojme, někdy vám připadá úplně nemožné, a pak jdete kolem nádraží, lesa, vietnamské večerky, školní jídelny nebo hospody, kde někdo venku kouří v pantoflích, a řeknete si: no jo. Moje.

Narodila jsem se tady. Vyrostla jsem tady. Venku jsem mluvila česky, doma vietnamsky, a mezi tím jsem se naučila velmi užitečnou životní dovednost: tvářit se klidně, i když někdo právě řekl něco strašně hloupého a myslí si, že je originální.

Můj český otec v mém životě nikdy moc nebyl. Teda „moc“ je možná až velkorysé slovo. Z toho, co vím, se prostě zalekl maminčina těhotenství, což je taková ta mužská verze magického realismu: nejdřív se něco stane a pak se člověk vypaří jako pára nad rýžovarem.

Neznám ho jako otce. Znám ho spíš jako fakt v příběhu. Jméno, prázdné místo, tichý řádek, který člověk neškrtá, protože tam patří, ale taky ho nenechá řídit celou kapitolu.

Moje máma zůstala. A to je pro mě vlastně důležitější informace než to, kdo odešel.

Máma je ten typ člověka, který lásku nebalí do velkých slov. Láska je spíš talíř, připomenutí, taška, zavolání, praktická věta, jestli jsem jedla, jestli mám bundu, jestli nejsem moc unavená. Žádné dramatické proslovy. Spíš každodenní důkaz, že někdo drží svět pohromadě, i když u toho nevypadá jako hlavní hrdinka filmu.

A já jsem ráda, že u mě převážily její geny.

Neříkám to kvůli nějaké exotické estetice, prosím vás. To slovo bych nejradši dala do sklepa k plesnivé cibuli a už se pro něj nikdy nevracela. Myslím tím spíš něco obyčejnějšího: vidím ji v sobě. V obličeji, v pohybech, v určitém typu tvrdohlavé jemnosti. V tom, že člověk vydrží víc, než o sobě říká. V tom, že péče se nemusí oznamovat, aby byla skutečná.

Po otci jsem možná zdědila leda toleranci na alkohol.

A ano, tohle je varování, ne výzva. Nechcete to zkoušet. Prohrajete.

Nejsem půlka něčeho. Jsem celá verze toho, co vzniklo, když se česká věta naučila žít s vietnamskou pamětí.

Být vietnamská Češka v Česku je zvláštní disciplína. Někdy je to úplně normální. Někdy jste prostě člověk, který jde nakoupit, řeší počasí, autobus, práci, školu, zprávy, oběd, boty, vlasy, život. A pak přijde někdo, kdo si myslí, že váš obličej je pozvánka k malému veřejnému vystoupení.

„A odkud jsi?“

„Z Česka.“

„Ne, jako doopravdy.“

Doopravdy jsem z Česka. Promiňte, že jsem vám nepřinesla vhodnější geografickou pointu.

Tohle je možná věc, kterou se člověk naučí brzy: někteří lidé nechtějí odpověď. Chtějí, abyste jim potvrdili jejich představu. Chtějí, aby svět zůstal jednoduchý. Aby člověk s asijským obličejem byl návštěva, prodavačka, cizinka, překladatelská aplikace v lidské podobě, cokoli — jen ne někdo, kdo tady může být doma stejně samozřejmě jako oni.

Jenže já jsem zlá v jedné věci. Já jim to kazím.

Už milionkrát se stalo, že se někdo nadechl k poznámce na můj vzhled, nebo si myslel, že přede mnou může říct nějakou drobnou hloupost, protože co já asi tak pochopím. A pak jsem otevřela pusu, spustila na ně plynulou češtinu a bylo hotovo.

Nejkrásnější na plynulé češtině je, že se s ní dá člověka odzbrojit velmi elegantně. Nemusíte křičet. Nemusíte dělat scénu. Stačí přesně formulovaná věta, správně dlouhá pauza, možná jeden pohled, a najednou se v místnosti rozhostí to nádherné ticho člověka, který zjistil, že podcenil špatnou Vietnamku.

Já to neberu jako nevýhodu. Naopak.

Můj obličej je filtr. Moje čeština je zbraň.

A moje trpělivost je bohužel obnovitelný zdroj jen teoreticky.

Někdy je to samozřejmě únavné. Člověk nechce pořád reprezentovat menšinu. Někdy chci jenom existovat v teplákách, koupit rohlíky, nenosit na zádech celou geopolitiku a nemuset nikomu vysvětlovat, že ano, znám rozdíl mezi „mě“ a „mně“, a ne, není to kouzlo, jmenuje se to základní škola.

Ale zároveň nechci předstírat, že mě to celé jen zraňuje. Protože ono mě to taky vybavilo. Naučilo mě to číst místnosti. Poslouchat tón. Všímat si, kdo se ptá ze zvědavosti a kdo z potřeby zařadit si mě do šuplíku. Naučilo mě to mít humor ostřejší než nůž na bylinky a klidnější výraz, než si některé situace zaslouží.

A hlavně mě to naučilo, že domov není místo, kde vás nikdo nikdy nezpochybní. To by byl krásný luxus, ale asi bychom se ho v Česku dočkali zhruba zároveň s vlakem, který nepřijede pozdě, protože „mimořádnost na trati“ se rozhodla dát si volno.

Domov je místo, kde i přes všechno víte, jak chutná voda z kohoutku, jak zní ráno za oknem, jaký typ člověka řekne „no jo, no“ místo celé filozofie, kde je dobrý obchod, kde se nedá sehnat koriandr, kde vás někdo pozná podle chůze, kde jste se naučili nadávat, milovat, mlčet, psát a včas poznat, že bramborový salát vypadá podezřele.

Já Česko miluju. Někdy navzdory Česku, ale pořád upřímně.

Miluju jeho trapné malé rituály. To, že lidé považují počasí za kolektivní psychologickou diagnózu. To, že „dáme kafe“ může znamenat kafe, terapii, pracovní poradu, rande nebo nenápadný výslech. To, že se tady umí nadávat tak krásně konkrétně. To, že každý druhý člověk má názor na pivo, vlaky, školství, houby, důchody, cizince, ceny másla a to, jak se má správně větrat.

Miluju českou schopnost dělat si srandu z věcí, které by jinde možná už dávno měly svůj krizový štáb. Miluju tu směs něhy a ironie. Miluju malé vesnice, knihovny, nádraží, vietnamské večerky, paneláky, kavárny, lesy, staré tramvaje, kuchyně, kde se vedle sebe potkává rýže, knedlík, rybí omáčka a okurka ze sklenice.

Ano, vím. Některé kombinace by možná neměly existovat.

Ale kdo jsem já, abych soudila? Já sama jsem kombinace, kterou by si žádná konzervativní kuchařka netroufla dát do receptáře, a přesto držím pohromadě docela dobře.

Moje čeština není důkaz asimilace. Je to moje místo v domě. Jen mám v kuchyni ještě jinou vůni.

Být doma mezi dvěma světy neznamená, že člověk stojí rozkročený uprostřed a dramaticky se rozhoduje, kam patří. Aspoň ne pořád. Někdy to znamená, že si prostě vezmete z jednoho světa jazyk, z druhého jídlo, z obou humor, z žádného zbytečnou poslušnost, a zbytek řešíte podle nálady.

Někdy jsem víc česká, než bych čekala. Třeba když se rozčílím nad nesmyslným formulářem, když mám podezřele silný názor na pečivo, když si myslím, že výlet do lesa řeší víc věcí než motivační podcast, nebo když se mi chce říct „to je na mě moc americký“.

Někdy jsem víc vietnamská, než bych uměla jednoduše vysvětlit. V tom, jak přemýšlím o rodině. V tom, že jídlo není jen jídlo. V tom, že praktická péče je jazyk. V tom, že některé věci se neříkají přímo, ale stejně je všichni slyší. V tom, že když člověk řekne „už jsem jedla“, nemusí to být konec rozhovoru, ale začátek vyšetřování.

A někdy jsem prostě jen unavená žena s mobilem, špatně udělaným drdolem, chutí na pho a názorem, který by možná měl zůstat v konceptu, ale bohužel už jsem otevřela editor.

Tady na PHOznámkách asi nebudu psát velké národní eseje s vážným obličejem. Od toho jsou jiné místnosti, jiné platformy a lidé, kteří dokážou používat slovo „diskurz“ bez toho, aby se jim chtělo dát si pauzu na svačinu.

Tady chci psát česky. Volněji. Drzeji. Méně uhlazeně. O věcech, které mě baví, štvou, dojímají nebo nutí zvednout obočí tak vysoko, že už to skoro počítám jako obličejové cvičení.

Chci psát o českém internetu, každodennosti, jídle, jazyce, menšinách, malých trapnostech, velkých samozřejmostech, lidech, kteří mají na všechno názor, a o tom, jaké to je být někým, koho se pořád někdo snaží vysvětlit jednodušeji, než je zdrávo.

A ano, občas tam bude dvojsmysl.

Protože můžu.

Protože jsem žena.

A protože když už mi svět občas přidělí roli „ta cizí“, tak si aspoň sama napíšu dialog.

Nechci se omlouvat za to, že jsem česká. Nechci se omlouvat za to, že jsem vietnamská. Nechci se tvářit, že jedna část mě je serióznější, autentičtější nebo vhodnější do společnosti než ta druhá. Nejsem kulturní prezentace na nástěnku. Nejsem důkaz integrace. Nejsem „zajímavý příběh“. Nejsem exotická poznámka pod čarou české každodennosti.

Jsem doma.

A doma si člověk občas sundá boty, otevře pusu a řekne věci tak, jak jsou.

Takže ano: jsem Češka podle občanky, Vietnamka podle obličeje, doma podle všeho. Mám máminy rysy, otcovu možná až podezřelou alkoholovou výdrž, českou větu v puse, vietnamskou paměť v těle a humor, který se snaží být něžný, ale občas mu ujede loket.

To se stává.

Hele, já se prostě nezapřu🍜