Jak mě čeština přejmenovala a ještě se tvářila, že mi dělá laskavost

Já se nejmenuju složitě. Já se jmenuju vietnamsky.

To je rozdíl, který v Česku vysvětlujete přibližně do třetí třídy, potom rezignujete a necháte národ dělat, co umí nejlíp: nějak si poradit. Češi si poradí se vším. S válkou, s gulášem bez masa, s dovolenou v Chorvatsku na osm způsobů, s tím, že autobus jede jednou za dvě hodiny, a samozřejmě i s vietnamským jménem. Když Češi narazí na jméno, které má víc diakritiky než jejich klávesnice ochotně unese, nejdřív se na něj podívají jako na návod k pračce v maďarštině, potom se omluví, potom to zkusí, potom to zkazí, potom se omluví ještě jednou a nakonec vám dají přezdívku.

A tím je věc vyřešená.

V mém případě nebyl žádný velký kreativní proces. Nikdo si nesedl ke stolu, nedal si kafe, nerozložil papíry a neřekl: „Tak, vážení, dneska budeme pro vietnamsko-české dítě hledat jméno, které bude respektovat její původ, zvuk, rodinnou paměť i osobní důstojnost.“ Ne. Prostě někdo někde velmi brzo usoudil, že to celé nebudeme komplikovat, protože život už je dost těžký, v jídelně je čočka a venku prší.

A tak jsem byla Tája.

Hotovo. Vyřízeno. Případ uzavřen. Čeština mě vzala do náruče, lehce mi ustřihla kulturní konce, uhladila mě jako ubrus před návštěvou a řekla: tak, teď už se s tebou dá pracovat.

Neříkám, že to bylo zlé. Vůbec ne. Právě naopak. Bylo to skoro něžné. Jenom ta něha měla na sobě zástěru, v jedné ruce vařečku a v druhé formulář.

Čeština je totiž jazyk, který se tváří velmi měkce, dokud nepotká něco, co se nevejde do kolonky. Pak z ní najednou vyleze malý úředník s razítkem a hlasem paní ze školní jídelny: „No takhle to teda nepůjde, děvenko.“ A děvenka, která má doma úplně normální jméno, najednou zjistí, že ve veřejném prostoru je její jméno malá logistická krize.

Ne životní tragédie. Ne trauma na sedm dílů podcastu. Spíš taková drobná opakovaná nehoda v systému. Něco jako když vám pokaždé u samoobslužné pokladny pípne „neočekávaná položka v prostoru pro tašky“, akorát tou neočekávanou položkou jste vy.

Doma bylo všechno v pořádku. Doma moje jméno nezakopávalo o vlastní písmena. Doma se nekroutilo v puse jako rohlík z předevčerejška. Doma mě nikdo nečetl nahlas tónem člověka, který právě našel v receptu slovo „blanšírovat“ a bojí se, že když ho vysloví špatně, přijde kontrola z gastronomie. Doma moje jméno patřilo ke mně stejně přirozeně jako rýžovar k kuchyni, plastová taška plná dalších plastových tašek a mámina schopnost poznat podle zvuku dveří, jestli jsem přišla domů normálně, nebo s nějakou blbostí v hlavě.

Venku to bylo jiné.

Venku moje jméno začalo žít druhý život. A musím říct, že mělo docela bohatou kariéru. Bylo přečteno česky, přečteno anglicky, přečteno foneticky, přečteno odvážně, přečteno tragicky, přečteno tak, že jsem se chtěla otočit, jestli náhodou nevolají někoho z vedlejší planety. Někdy znělo jako značka léku. Někdy jako nový tarif od mobilního operátora. Někdy jako příjmení ruské krasobruslařky. A někdy jako když někdo hodí vietnamská písmena do mixéru a doufá, že z toho vyjde smoothie identity.

Ale Češi nejsou nelítostní. Češi jsou praktičtí. A protože praktičnost je v téhle zemi vyšší duchovní hodnota, rychle se našlo řešení.

Tája.

Tája je geniální český kompromis. Zní mile, neškodně, trochu jako holka, co nosí svačinu v krabičce a ví, kde má pastelky. Tája nikoho nevyděsí. Tája se dá zavolat přes hřiště. Tája se vejde do sešitu, do třídnice, do vzpomínek paní učitelky i do věty: „Tájo, nevíš, kde je houba?“ Tája je jméno, které projde Českem bez bezpečnostní kontroly.

A já proti Táje vlastně nic nemám. To je na tom nejhorší. Kdybych ji nesnášela, bylo by to jednodušší. Mohla bych napsat ostrý text o kulturním vymazávání a tvářit se u toho velmi důstojně, ideálně v černém roláku a s výrazem člověka, který právě objevil slovo „liminalita“. Jenže Tája se mi do života nedostala jako násilník. Tája se mi tam dostala jako sousedka, která zazvoní s miskou bublaniny a už nikdy úplně neodejde.

Čeština se mě nepokusila zničit. Jen mě zabalila do ubrousku, aby se líp podávala.

A tak jsem s ní žila.

Ve škole jsem byla Tája. U sousedů jsem byla Tája. Pro dospělé, kteří si chtěli ušetřit cestu přes vietnamskou výslovnost a nechtěli při tom vypadat jako špatní lidé, jsem byla Tája. Bylo to pohodlné. A Češi pohodlí milují, i když tomu říkají „rozumné řešení“. Tady se z pohodlí udělá národní charakter, přidá se k tomu humor, trochu bramborového salátu a najednou je z toho tradice.

Na jednu stranu jsem tomu rozuměla. Upřímně, kdybych byla česká paní učitelka s dvaceti šesti dětmi ve třídě, jedním rozbitým dataprojektorem a školním systémem, který drží pohromadě silou vůle a laminovačkou, taky bych možná nebyla připravená vést každé ráno fonetický seminář. Na druhou stranu, kdyby se Češi dokázali naučit názvy všech modelů Škody, rozdíl mezi Tatrami a Krkonošemi, pět druhů piva podle stupňů a celou rodovou linii sousedovic psa, možná by přežili i jedno vietnamské jméno. Ale chápu. Pes se jmenoval Beny. To se trénuje líp.

Jméno je zvláštní věc. Člověk ho dostane dřív, než stihne mít názor, a potom s ním celý život chodí mezi lidi, kteří ho mají potřebu upravovat, vysvětlovat, komentovat, překvapivě často i hodnotit. V Česku se jméno nesmí moc vytahovat. Musí být nějak akorát. Když je příliš obyčejné, někdo řekne, že tak se jmenovaly tři holky ve třídě. Když je příliš neobvyklé, někdo řekne, že chudák dítě. Když je cizí, někdo řekne: „A nemáš nějakou českou verzi?“ Protože česká verze je tady něco jako domácí pantofle. Není nutná, ale společnost má pocit, že by ses v ní cítila pohodlněji.

Jenže otázka „nemáš nějakou českou verzi?“ je zrádná. Zní nevinně, skoro starostlivě. Jako když se vás někdo ptá, jestli vám není zima. Ale uvnitř té otázky je schované malé: nemohla bys být na chvíli jednodušší? Ne úplně jiná, to ne. Jen trochu víc použitelná pro běžný provoz.

A já byla použitelná. To je právě ono. Byla jsem dítě, které se naučilo přepínat. Doma jedna verze, venku druhá. Ne jako tajný agent, spíš jako někdo, kdo má v kapse dvě jízdenky a pořád kontroluje, do jakého pásma zrovna vstoupil. Doma jsem měla jméno, které se vyslovovalo s pamětí. Venku jsem měla jméno, které se vyslovovalo bez rizika.

Tája byla bezpečná. Tája nikoho nenutila přiznat, že neví. A Češi velmi neradi přiznávají, že neví. Radši řeknou: „No já to asi řeknu špatně,“ a pak to řeknou špatně s takovou odhodlaností, že se za ně skoro nechcete zlobit. Je v tom sportovní výkon. Něco mezi biatlonem a úředním omylem.

Někdy to bylo roztomilé. Někdy únavné. Někdy jsem měla chuť nosit na krku cedulku s výslovností, ale pak jsem si uvědomila, že bych ji stejně musela někomu vysvětlovat. A kdybych k tomu přidala tónovou značku, tak by se část republiky zhroutila. Ne kvůli rasismu. Kvůli technickému přetížení.

Vietnamština má tóny. Čeština má ř. Každý národ si nese svůj malý jazykový trest. My máme tóny, vy máte písmeno, které zní, jako když se startuje starší vysavač s citovým problémem. Takže bychom si teoreticky mohli být kvit. Jenže rozdíl je v tom, že Češi jsou na svoje ř hrdí. Když cizinec neumí ř, Češi se na něj dívají s něžnou převahou, jako by právě neunesl břemeno civilizace. Ale když Čech neumí vietnamské jméno, je to najednou „no jo, to je těžký“.

A já říkám: ano. Je to těžký. Vítejte v klubu. Máme tu čaj, rýži a diakritiku.

Nejlepší na českém přejmenovávání je, že se často tváří jako laskavost. Nikdo vám nechce ublížit. Nikdo neříká: „Tvoje jméno je moc cizí, tak ho zkrátíme, aby nás neobtěžovalo.“ To by bylo moc přímé, a přímé věci se tady říkají jenom v hospodě po třetím pivu nebo u rodinného oběda, když se někdo zeptá na politiku. Místo toho se řekne: „Já ti budu říkat Tájo, jo? To je hezčí.“ A člověk stojí proti větě, která je tak mile zabalená, že kdyby protestoval, vypadal by jako nevděčný idiot.

Protože co na to říct? „Ne, prosím, neříkejte mi hezčeji, říkejte mi správně?“ To zní v češtině skoro agresivně. Čeština není zvyklá na lidi, kteří chtějí správnost bez omluvného úsměvu. Správnost musí být podaná jemně. Ideálně s větou: „Já vím, že je to blbý, ale…“ A pak ještě: „Nechci být nepříjemná.“ A pak ještě: „Fakt se nezlobím.“ Člověk tak nakonec stráví víc času ujišťováním ostatních, že je neodsuzuje, než vysvětlováním vlastního jména.

To je možná nejčeskější část celého problému. Ne že vám někdo zkomolí jméno. To se stane. Ale že vy pak musíte pečovat o pocity člověka, který ho zkomolil. Přijde někdo, zakopne o vaše písmena, shodí vám kulturní vázu z poličky, a vy mu ještě nesete smetáček a říkáte: „To nic, to se stává.“ A ono se to vážně stává. Jen se to stává tak často, že by na to už mohl být věrnostní program.

Po deseti zkomoleních jedno kafe zdarma. Po padesáti vlastní česká přezdívka. Po stovce automatické právo říkat lidem špatně jejich příjmení zpátky. „Dobrý den, pane Nováčku, nebo můžu říkat No-Va-Čku? Je to pro mě jednodušší.“

Samozřejmě to neudělám. Jsem slušně vychovaná. A taky nejsem sebevrah, žiju v Česku.

Ale představa je to krásná.

Když jsem byla malá, nebrala jsem to tak vážně. Děti berou přezdívky jako počasí. Prostě jsou. Někdo je Kuba, někdo Mája, někdo Tonda, někdo Tája. Důležité bylo, kdo má lepší svačinu, kdo může ven, kdo má doma The Sims a kdo lže, že jeho táta zná někoho slavného. Identita byla méně teorie a víc praktický provoz. Když vám někdo řekne Tájo, otočíte se. Když vám někdo řekne špatně vietnamské jméno, taky se otočíte, protože jste vychovaná a nechcete prodlužovat utrpení.

A postupně se z toho stane reflex.

To je na přezdívkách nebezpečné. Nejsou to jenom slova. Jsou to malé sociální zkratky. A zkratky jsou fajn, dokud si člověk nevšimne, že kvůli nim pořád obchází hlavní cestu. Tája mi ulehčila spoustu situací. Tája mi dovolila být ve třídě prostě holka, ne krátká lekce vietnamské fonetiky před matematikou. Tája ušetřila lidem trapnost. Ušetřila mně opakování. Ušetřila systému práci.

Ale taky mě trochu přeložila.

Ne špatně. Spíš volně. Jako když v českém receptu na asijské jídlo stojí „přidejte sójovou omáčku dle chuti“ a vy víte, že ta chuť už to celé vzdala u nadpisu. Tája byla moje česká lokalizace. Funkční, svižná, přístupná, vhodná pro domácí trh. Nguyen Linh Thảo, nyní dostupná i v české verzi. Bez tónů, bez vysvětlování, bez rizika.

A někde mezi tím jsem se naučila, že člověk může být sám sebou a zároveň mít verzi pro lidi, kteří nezvládnou celý soubor stáhnout.

To zní dramaticky, ale v každodennosti to dramatické není. Je to spíš komedie administrativních detailů. Jméno v systému bez diakritiky. Jméno v systému s diakritikou, ale špatně. Jméno na kartičce. Jméno v e-mailu. Jméno v objednávce na kávu, kde se barista rozhodne, že to vzdá a napíše „T“. Jméno na balíčku, který přijde s takovým množstvím překlepů, že začnete přemýšlet, jestli jste si náhodou neobjednala novou identitu z Temu.

A potom jsou telefonáty.

Telefonáty jsou nejvyšší jazyková disciplína. Tam nejde o identitu, tam jde o přežití. Na telefonu se z vietnamského jména stává malý horor pro obě strany. Já slyším, jak se člověk na druhém konci nadechuje před mým jménem, a vím, že teď přijde buď statečný pokus, nebo úplná kapitulace. Někdy řeknou jenom „paní… ehm…“ a já okamžitě poznám, že jsme vstoupili do diplomatického pásma. V tu chvíli bych nejradši řekla: „Klid, jsme v tom spolu. Nikdo dnes neumře. Maximálně jeden vokál.“

Češi mají zvláštní schopnost udělat z cizího jména společenskou událost. Nejprve pokus, potom omluva, potom malý komentář, potom otázka, odkud to je, potom historka o tom, že jejich známí byli ve Vietnamu, i když většinou myslí Thajsko, a pak věta: „Vy máte taková hezká jména.“ Což je milé, ale po třetím opakování už člověk čeká, že přijde i věta: „A máte k tomu nějaký příběh?“ Ano. Mám. Narodila jsem se. To byl celý příběh. Zbytek přidalo Česko, třídnice a pošta.

Nejvtipnější je, že Češi sami mají jména, která nejsou zrovna jednoduchá pro zbytek světa. Zkuste cizinci vysvětlit Řehoř, Přemysl, Zdeňka, Květuše nebo příjmení typu Strčprstskrzkrk, které se sice asi nikdo nejmenuje, ale český jazyk se tváří, že by klidně mohl. A přesto má český člověk pocit, že jeho jazyk je normální default a všechno ostatní je exotická příloha. To je jako kdyby svíčková řekla phở, že je komplikované.

Prosím vás. Svíčková se tváří jako omáčka a přitom je to celý národní román se šlehačkou.

A přesto ji respektujeme.

Já jsem vždycky měla ráda, jak je čeština zvláštně domácká a zákeřná zároveň. Umí být hebká, vtipná, suchá, podlá, laskavá, nepřekonatelně přesná. Umí říct „no to ses teda předvedla“ tak, že v tom je kritika, péče i láska na dalších pět let. Umí z každé situace udělat zdrobnělinu, takže i vietnamské dítě se v ní nakonec promění v Táju, jako by ji někdo dal do jazykového pokojíčku s kobercem a stavebnicí.

Jenže zdrobněliny nejsou vždycky jenom roztomilé. Někdy jsou to malé polštářky, kterými se dusí složitost.

Tája byla měkká. Možná až moc. Tája neměla hrany. Tája neměla tóny. Tája neměla rodinnou historii, jenom českou použitelnost. Tája mohla být moje kamarádka, moje spolužačka, moje verze pro lidi, kteří mě měli rádi, ale nechtěli se namáhat. A já jim to dlouho neměla za zlé, protože námaha je v Česku citlivé téma. Tady když po někom chcete trochu námahy navíc, musíte to podat tak, aby to nevypadalo, že si myslíte, že jste něco extra. Češi mají alergii na „něco extra“. Člověk může být výjimečný, ale jenom potichu, nejlépe doma a bez dopadu na ostatní.

A chtít správné jméno? To už je skoro americké sebevědomí. Tady se to nedělá. Tady se člověk radši omluví za vlastní existenci, aby nebrzdil frontu.

Já to nechci přehánět. Nechci z přezdívky dělat národní soudní proces. Tája mi neukradla dětství. Tája mi nezničila vztah k češtině. Tája není padouch. Tája je spíš kulturní rohlík. Všude se vejde, nikomu nepřekáží, člověk ji vezme do ruky a ani nepřemýšlí, co všechno se do ní nevešlo. A já mám rohlíky ráda. Jenom nechci, aby mi někdo tvrdil, že rohlík je kompletní gastronomie.

Protože vedle Táji existuje i moje vietnamské jméno. Ne jako exotická ozdoba. Ne jako „to pravé tajemné jméno“, které vytáhnu při úplňku a zapálím u toho vonnou tyčinku. Prostě jako jméno. Normální, rodinné, každodenní. Jméno, které má zvuk, rytmus, kontext, lidi, kteří ho vyslovují bez paniky. Jméno, které není test inteligence, ani sociální experiment, ani pozvánka ke kulturní debatě u pokladny.

A myslím, že tohle je pro mě důležité čím dál víc: nechci, aby moje jméno muselo být buď problém, nebo dekorace. Nechci z něj dělat ani svatyni, ani obtíž. Nechci pokaždé přednášku. Někdy chci jenom slyšet, že se někdo pokusil. Ne dokonale. Ne jako rodilý mluvčí. Jen s úctou, která se nesnaží hned najít pohodlnější náhradní řešení.

Protože pokus je poznat. Stejně jako je poznat lenost. A mezi nimi je rozdíl větší než mezi koriandrem a petrželí, i když některé české supermarkety to pořád psychicky nezvládly.

Pokus říká: „Tvoje jméno je součást tebe a já ho nechci obejít.“ Lenost říká: „Udělám si z tebe verzi, která mě nebude zdržovat.“ A česká zdvořilost někdy lenost tak hezky obleče, že člověk skoro zatleská. Dáte jí svetřík, řeknete „já to myslím dobře“ a najednou má lenost společenský kredit.

Ale já už nechci být pořád tak strašně vděčná za to, že mě někdo zvládne oslovit aspoň nějak.

To neznamená, že Táju vyhazuju z domu. To by bylo kruté. Tája se mnou něco odžila. Tája byla ve školní družině. Tája dostala poznámku. Tája někomu půjčila kružítko a nikdy ho neviděla zpátky. Tája jedla u sousedů jídla, která doma nebyla, a některá z nich milovala s podezřelou intenzitou. Tája se naučila české ironii dřív, než se naučila pořádně vysvětlit, proč ji něco zamrzelo. Tája je součást mojí české vrstvy, a já svoji českou vrstvu nechci zahodit. To by bylo jednak nefér, jednak nepraktické, a hlavně bych pak nevěděla, co dělat s tolika větami, ve kterých se dá použít „no tak určitě“.

Tája je moje česká stopa. Jen nechci, aby byla jediná.

Možná je to celé o tom, že člověk nechce pořád volit mezi srozumitelností a přesností. Mezi tím být přijatelný a tím být celý. Mezi tím, co se dobře říká ostatním, a tím, co sedí jemu. Já jsem se dlouho tvářila, že česká verze stačí, protože stačila pro provoz. Ale člověk není provozovna. A jméno není otevírací doba.

Je zvláštní, jak dlouho může trvat, než si člověk uvědomí, že mu něco nevadilo hlavně proto, že neměl energii to řešit. To je velmi český typ klidu. Ne mír, spíš únava s dobrou výchovou. Říkáte si: „To je dobrý.“ A ono to není úplně dobrý. Jenom to není dost špatný na to, abyste kvůli tomu kazili atmosféru. A kazit atmosféru je v Česku skoro horší než kazit žaludek. Žaludek se spraví čajem. Atmosféra se připomíná ještě na příští rodinné oslavě.

Takže se usmějete. Řeknete, že Tája je v pohodě. A ona v pohodě je. Jenom vy někdy nejste úplně v pohodě s tím, že celý váš původ dostal přezdívku, aby se vešel do české pusy mezi „prosím tě“ a „dej pokoj“.

A tady někde se to začíná komplikovat. Ne tragicky. Spíš komicky. Protože já sama jsem napůl důsledná a napůl pohodlná, což je nejhorší možná kombinace pro člověka, který chce mít jasný postoj. Někdy chci, aby se lidé moje jméno naučili. Někdy nemám sílu dělat jazykový workshop v situaci, kdy si chci jenom vyzvednout balík. Někdy opravím výslovnost. Někdy mávnu rukou. Někdy se směju. Někdy mě to štve. Někdy jsem Tája zcela dobrovolně, protože se mi to v tu chvíli líbí. A někdy mám chuť říct: „Dneska ne, dneska si mě dejte celou.“

To je asi nejupřímnější verze. Ne heroická, ale pravdivá.

Nejsem člověk, který by šel světem s cedulí „respektujte moje jméno“ a dramaticky za sebou bouchal dveřmi pokaždé, když někdo selže. Jednak by mě bolely ruce, jednak v českých budovách často dveře nebouchají dostatečně efektně. Spíš jsem člověk, který si po letech všiml, že i malé jazykové ústupky se sčítají. Že z nich nevznikne jedna velká rána, ale takové nenápadné odření. Jako když nosíte boty, které vás netlačí hrozně, jen trochu, ale každý den.

A pak jednou zjistíte, že jste si zvykli chodit jinak.

Jména nás učí chodit mezi lidmi. Moje mě naučilo přepínat, předvídat, zlehčovat, vysvětlovat, někdy se bránit humorem dřív, než se mě někdo stihne dotknout nešikovností. Naučilo mě, že lidé často nechtějí ublížit, jenom chtějí rychle projít situací, která je trochu znejistí. Naučilo mě taky, že dobrý úmysl není univerzální kartička „vypadni z trapnosti zdarma“. Když něco děláme pořád, nestačí říct, že to myslíme dobře. I svíčková může být dělaná s láskou a stejně vám po třetím knedlíku přestane být lehko.

Moje máma moje jméno nikdy neřešila jako problém. Pro ni to nebylo téma. Bylo to moje jméno. Tečka. A v tom je možná největší rozdíl mezi domovem a světem venku. Doma některé věci nemusí být vysvětlovány, protože prostě jsou. Venku se z nich stává obsah, otázka, vtip, zádrhel, poznámka, zkratka. Doma se jméno volá přes kuchyň. Venku se z něj dělá malá veřejná zakázka.

A já jsem z toho dlouho měla smíšený pocit. Nechtěla jsem být přecitlivělá. To je další česká past. V téhle zemi se člověk bojí být přecitlivělý víc než být necitlivý. Necitlivost se totiž dá vydávat za upřímnost, ale citlivost musí pořád dokazovat, že není hysterická. Takže jsem si říkala, že o nic nejde. Že přezdívky jsou normální. Že každý nějakou má. Že Češi zkracují všechno. Kateřina je Káťa, Tereza je Terka, Jiří je Jirka, Jaroslav je Jarda, vietnamské jméno je prostě malá domácí rekonstrukce.

Jenže rozdíl je v tom, že Káťa se může kdykoli vrátit ke Kateřině a všichni ví, kde jsou doma. Já se někdy musím vracet ke svému jménu přes vysvětlivky.

A to je únavné. Ne katastrofické. Jen únavné. Jako česká zima v březnu. Člověk ví, že to přežije, ale stejně má chuť nadávat do šály.

Možná proto mám ráda humor. Humor je způsob, jak říct pravdu, aniž by na ni hned někdo zavolal pořádkovou službu. Když řeknu, že mě čeština přejmenovala jako soubor na ploše, lidé se smějí. A já se směju taky, protože je to vtipné. Ale pod tím vtipem je malá skutečnost: někdo otevřel moje jméno, neznal formát, tak ho uložil jako něco kompatibilnějšího.

Tája_final_final2_ceska_verze.docx.

A já ten soubor nezahazuju. Jen si vedle něj ukládám originál.

Nechci po lidech dokonalost. Vážně ne. Dokonalost je podezřelá. Dokonalí lidé buď lžou, nebo mají moc času. Chci jenom trochu snahy, trochu odvahy a trochu méně automatického překládání cizí věci na domácí. Když se někdo zeptá, jak se moje jméno vyslovuje, a opravdu poslouchá, je to krásné. Když to zkusí a zkazí, ale zkusí to znovu, je to ještě krásnější. Když se tomu společně zasmějeme, aniž by se ze mě stala atrakce, máme vyhráno. To je celá diplomacie. Žádné ministerstvo, žádné granty, jen dvě vteřiny pozornosti navíc.

A přitom vím, že Tája tu se mnou zůstane. V některých ústech zní dobře. Od některých lidí ji mám ráda. U některých vzpomínek by mi přišlo divné, kdyby mě někdo najednou oslovil jinak. Identita není zákaznická linka, kde se všechno sjednotí podle nejnovějších údajů v systému. Je to spíš kuchyňská zásuvka. Máte tam věci, které k sobě úplně nepatří, ale všechny nějak používáte. Gumičku, účtenku, starý zapalovač, vietnamské jméno, českou přezdívku, trochu vzdoru, trochu něhy a jednu propisku, která už tři roky nepíše, ale nikdo ji nevyhodí.

Takže ano, jsem Tája. Někdy. Pro některé lidi. V některých větách. V některých vzpomínkách.

Ale nejsem jen Tája.

A možná je to celé takhle jednoduché: nechci, aby se česká verze tvářila jako celá pravda. Nechci, aby pohodlnost byla zaměňovaná za blízkost. Nechci, aby někdo bral moji přezdívku jako důkaz, že nemusí poznat moje jméno. Protože přezdívka může být intimní, ale může být taky jenom zkratka přes člověka. A já mám ráda zkratky v lese, ne v identitě. V lese aspoň víte, že riskujete bláto.

Jestli mě čeština něco naučila, tak to, že jazyk není jenom slovník. Je to způsob, jak se k sobě chováme, když narazíme na něco, co nám nejde hned. A jestli mě vietnamština něco naučila, tak to, že zvuk může nést domov i tam, kde ostatní slyší jenom obtížnost. Mezi tím žiju já: člověk, kterému se dá říkat mile, ale který už nechce být zjednodušován automaticky.

A jestli si z toho má někdo odnést praktickou radu, tak prosím: když potkáte jméno, které neumíte, zkuste se ho naučit dřív, než mu dáte svetr a českou přezdívku. Možná to nepůjde hned. Možná se trochu zamotáte. Možná z vás vyleze zvuk, který by neměl být slyšen bez dozoru. To je v pořádku. Všichni jsme někdy jazykově upadli ze schodů.

Ale zkuste to.

Protože člověk pozná, když se snažíte přijít blíž. A pozná taky, když ho jenom přejmenujete, aby vám nepřekážel ve větě.

Já jsem měla štěstí, že moje česká verze nebyla krutá. Byla milá, praktická, trochu roztomilá a dostatečně použitelná na školní chodbu i sousedský dvorek. Ale dneska už chci mít právo říct, že milá zkratka pořád zůstává zkratkou. A že někdy je hezké nejít zkratkou. Někdy je hezké dojít až k celému jménu, i když cestou zakopnete o diakritiku.

Já vám za to neslíbím žádnou medaili.

Maximálně čaj.

A možná, když se budete fakt snažit, i správnou výslovnost bez toho, abych u toho vypadala jako trpělivá lektorka na kurzu „Vietnamština pro přeživší české třídnice“.

Ale pozor. Tája tu pořád bude sedět vedle mě. S rukama v kapsách, trochu pobavená, trochu drzá, zcela česká ve své schopnosti tvářit se, že o nic nejde. A já ji asi budu mít vždycky ráda. Protože ona mě taky podržela. Jenom už jí nechci nechávat celý mikrofon.

Jmenuju se i jinak. A není to složité. Jenom to není zkrácené.