Nikdy úplně nevím, co si mám myslet o lidech, kteří se pohorší víc nad slovem než nad tím, proč bylo řečeno. Ne že bych nerozuměla rozdílu mezi slušností a hulvátstvím. Rozumím mu docela dobře. Jen si nejsem jistá, jestli se slušnost opravdu pozná podle toho, že člověk nikdy neřekne „do prdele“, nebo spíš podle toho, že nelže, neponižuje slabší, nedělá ze sebe morální policii a nepoužívá jemný jazyk k velmi ošklivým věcem.

To je na sprostých slovech zajímavé. Jsou vidět okamžitě. Leží na povrchu řeči jako flek na bílé košili. Jenže jazyk není bílá košile. Jazyk je kuchyň, chodba, autobus, hádka u stolu, odřený palec, spálená rýže, pozdní vlak, člověk, který vás už třetí den zkouší přesvědčit, že jste si něco špatně vyložila, i když jste si to vyložila úplně přesně.

A někdy se prostě stane, že z člověka nevypadne věta jako z diplomatického protokolu.

Vulgarismus se obvykle popisuje jako slovo hrubé, obhroublé, společensky nevhodné. Nový encyklopedický slovník češtiny ho chápe jako výraz s negativním a emotivním postojem mluvčího, který nese odstín hrubosti a často narušuje jazykovou etiketu. Jenže už v té definici je schovaný důležitý detail: nejde jen o slovo samotné. Jde o postoj, kontext, vztah, situaci. Jedno „ty vole“ může být útok, výplň, kamarádské šťouchnutí, údiv, únava, nebo jen český způsob, jak si řeč na chvíli sedne na obrubník a zapálí si. 

Historicky se sprostá slova drží tam, kde má společnost tabu. A tabu není univerzální seznam zakázaných slabik. Je to mapa toho, čeho se daná kultura bojí, za co se stydí, co chce kontrolovat, co považuje za nečisté, svaté, směšné, nízké nebo nebezpečné. Proto se nadávky v různých jazycích tak často točí kolem těla, sexu, vylučování, zvířat, smrti, nemocí, náboženství a rodiny. Angličtina dlouho nesla silné náboženské zákazy kolem slov jako damn a hell, později se těžiště posunulo víc k sexuálním a tělesným výrazům. 

Čeština je v tom krásně přízemní. Naše sprostá slova mají často hlínu za nehty. Jsou tělesná, hospodská, dvorní, venkovská, sexuální, fekální, zvířecí. Hodně z nich nevzniklo jako kouzelná zakázaná zaklínadla, ale jako obyčejná slova, metafory, staré názvy, posunuté významy, lidová expresivita. Slovo „vulgární“ samo pochází z latinského vulgaris: obecný, všední, lidový, nízký. Tedy původně ne „ďábelský“, ale spíš „z lidu“, „zespodu“, „ne ze salonu“. A možná právě to je důležité. Sprostota je často jazyk, který se neptal vyšších vrstev, jestli smí existovat. 

Sprosté slovo není vždy útok. Někdy je to jen emoce, která odmítla projít přes recepci.

Když se na nadávky podíváme celosvětově, začne být ještě jasnější, že nejde o žádnou jednoduchou morální kategorii. V Québecu patří mezi nejsilnější nadávky slova odvozená z katolické liturgie — kalich, hostie, svatostánek. V nizozemštině mají zvláštní tradici nadávání přes nemoci, což může cizinci znít až brutálně. Ve španělštině, hlavně ve Španělsku, se běžně potkává tělesnost, náboženství a přehnaná expresivita způsobem, který by v jiném prostředí zněl jako konec světa, ale v daném kontextu může fungovat prostě jako ventil. A v japonštině se zase často říká, že „sprostota“ není tolik v konkrétním zakázaném slově, ale v tónu, gramatice, sociálním postavení a způsobu oslovení. Jinými slovy: co je sprosté, není dané jen slovníkem. Je to společenská dohoda. 

To ale neznamená, že vulgarita nemůže bolet. Může. Velmi. Jenže tady je potřeba rozlišovat. Je rozdíl mezi tím, když si člověk uleví sprostým slovem, když něco zesílí, když použije hrubší výraz pro přesnější emoci, a když někoho cíleně ponižuje. Je rozdíl mezi vulgaritou a šikanou. Mezi expresivitou a nenávistí. Mezi „tohle je na hovno“ a větou, která člověka redukuje na původ, tělo, orientaci, nemoc, rasu nebo zranitelnost. Některá slova nejsou problematická proto, že jsou „neslušná“. Jsou problematická proto, že mají dějiny ubližování.

To je hranice, která mě zajímá víc než samotná slušnost. Ne jestli je slovo elegantní. Ale jestli je kruté.

Proto mám problém s lidmi, kteří se tváří, že jakákoliv nadávka automaticky znamená morální úpadek. Obvykle tím jen přesouvají pozornost od úmyslu k povrchu. Mohu mluvit spisovně a přitom někoho manipulovat. Mohu šeptat a přitom být zákeřná. Mohu napsat větu bez jediného sprostého slova a stejně v ní udělat z druhého člověka malého, směšného a nepotřebného. A naopak mohu říct „tohle je fakt v prdeli“ a nikomu tím neublížit. Jen jsem pojmenovala stav věcí méně sterilně.

Psychologové navíc už nějakou dobu upozorňují, že nadávání není jen známka „chudé slovní zásoby“. Může sloužit k uvolnění napětí, ke zvládnutí bolesti, k humoru, k vytvoření neformální blízkosti nebo jako náhrada fyzické agrese. Studie se studenou vodou ukázaly, že opakování klasického sprostého slova může zvýšit toleranci bolesti oproti neutrálním slovům. To neznamená, že máme chodit po světě jako rozbitý dlaždič. Znamená to jen, že lidský mozek s těmito slovy zachází jinak než s běžnou slovní vatou. 

🗒️ Malá poznámka:
Když někdo tvrdí, že „slušný člověk takhle nemluví“, obvykle bych se zeptala: slušný podle koho? Podle školy? Kostela? babičky? televize? personalisty? člověka, který sám nikdy nezvýší hlas, ale umí vám velmi jemně podříznout sebevědomí?

Nejvíc mě na tom možná fascinuje náboženské pohoršení. Ne víra jako taková. Víra může být tichá, hluboká, krásná, soukromá, praktická, někdy dokonce velmi něžná. Myslím spíš ten druh náboženského purismu, který se při sprostém slově tváří, jako kdyby se právě propadla klenba chrámu. Doteď mi nikdo z těchto lidí pořádně nevysvětlil, co přesně je na tom tak strašné, pokud neberu Boží jméno nadarmo, nepřísahám falešně, nelžu, nepomlouvám, nepřeji nikomu skutečné zlo a jen použiju výraz, který není košer — někdy dokonce přesně proto, že dotyčný si košer zacházení už dávno nezasloužil.

Když se člověk podívá do křesťanského rámce, nejblíž tomu bývá přikázání o nebrání Božího jména nadarmo. Katolický katechismus ho spojuje hlavně s falešnými přísahami, s přivoláváním Boha jako svědka lži a s neúctou k Božímu jménu. To chápu. Pokud někdo používá Boha jako rekvizitu pro lež, manipulaci nebo výhrůžku, je to problém i pro člověka, který není věřící. Ale jestli někdo řekne „do prdele“ nebo „mě už to sere“, není mi jasné, kde přesně se v tom nachází metafyzická katastrofa. 

Samozřejmě, některé tradice rozšiřují „špatnou řeč“ i na obecnou hrubost. Jenže pak už se nebavíme pouze o Desateru. Bavíme se o etiketě, disciplíně, představě čistoty, sebeovládání a o tom, jak má vypadat „dobrý“ člověk. A tady jsem opatrná. Protože dějiny jsou plné lidí, kteří mluvili velmi čistě, zatímco dělali velmi nečisté věci.

Možná není největší problém sprosté slovo. Možná je problém člověk, který si plete uhlazenost s dobrotou.

Mně osobně přijde morálně podezřelejší lež než vulgarita. Pomluva víc než hrubý výraz. Krutost víc než šťavnatá věta. Pokrytectví víc než slovo, které se nevejde do nedělního ubrusu. Když někdo celý život mluví jemně, ale pravidelně manipuluje, shazuje, kontroluje a trestá druhé tichem, opravdu mu mám zatleskat za čistý slovník? A když někdo občas řekne sprosté slovo, ale je férový, přímý a dokáže se omluvit, opravdu ho mám poslat do jazykového pekla?

Tady se často ukáže, že „neslušnost“ není jen jazyková kategorie. Je to sociální kontrola. Říká, kdo smí být hlasitý, kdo má být jemný, kdo má působit kultivovaně, kdo má držet emoce na uzdě a kdo si může dovolit výbuch. Ženám se vulgarita odpouští méně. Lidem z menšin se hlídá tón víc. Chudším lidem se sprostota snadno přičte k „nižší úrovni“. A když někdo, od koho se čeká tichost, najednou promluví ostře, okolí se často neurazí jen kvůli slovu. Urazí se proto, že ten člověk odmítl zůstat v roli.

Já nechci dělat ze sprostých slov ctnost. To by bylo moc jednoduché a taky trochu pubertální. Ne každá hrubost je autenticita. Ne každá ostrá věta je pravda. Ne každý výbuch je oprávněný. A už vůbec neplatí, že kdo je vulgární, je automaticky odvážný. Někdy je to jen lenost, zvyk, machrování nebo snaha přebít slabý argument hlasitějším slovem. Jazyková revoluce obyčejné hulvátství pořád existuje.

Ale stejně tak nechci předstírat, že jazyk má být neustále vydezinfikovaný. Dezinfikovaný jazyk se hodí do formulářů, ne vždycky do života. Někdy potřebujeme slova, která nesedí rovně. Slova, která mají lokty. Slova, která ukážou, že něco už není jen nepříjemné, ale opravdu přes čáru. Sprosté slovo umí říct: tady už končí moje trpělivost. Tady už nebudu uhlazená jen proto, aby se někdo jiný nemusel dívat na vlastní chování.

A možná právě proto vadí. Ne proto, že by bylo magicky nečisté. Ale protože ruší dohodu, že některé emoce se mají podávat jen v porcelánu.

Nakonec si myslím, že nejde o to, jestli člověk někdy nadává. Jde o to, komu, proč, jak často, z jaké pozice a s jakým úmyslem. Jestli kopu nahoru, nebo dolů. Jestli si ulevuju, nebo někoho ničím. Jestli pojmenovávám situaci, nebo redukuju člověka. Jestli se bráním, nebo si jen užívám moc být krutá.

Slušnost pro mě není absence sprostých slov. Slušnost je vědět, kdy je slovo jen ventil a kdy už je zbraň. A taky vědět, že někdy je věta s jedním nehezkým slovem pořád poctivější než krásně uhlazená lež.

Takže ne, nepovažuju se za horšího člověka, když občas použiju výraz, který by se nehodil do katechismu ani do firemního newsletteru. Možná jen odmítám předstírat, že jazyk nemá tělo. Že hněv nemá zvuk. Že bolest má vždycky mluvit spisovně. Že pravda je pravdivější, když si předtím umyje pusu.

Někdy je sprosté slovo jen sprosté slovo.

A někdy je to nejkratší možná cesta, jak říct: ne, takhle se mnou mluvit nebudeš.