Snad je asi každému jasné, že jsem nemohla pokračovat úplně stejným tempem jako doma. A pokud to někomu jasné není, tak to teď říkám velmi klidně, skoro až administrativně: přesunout se na nějakou dobu jinam není totéž jako otevřít notebook v jiné kavárně a předstírat, že tělo nemá žádnou paměť, únavu, hlad, pot, kufr, časové pásmo ani potřebu chvíli tupě koukat do zdi.

Já vím, že online to občas vypadá jednoduše. Člověk někam doletí, napíše dvě věty, přidá fotku, udělá malý estetický důkaz života a tím je podle všeho hotovo. Jenže já jsem se nepřesunula jen jako účet, avatar nebo malý obdélník v něčí feedové rutině. Přesunula jsem se celá. I s tělem, jazykem, očekáváními, nevybalenými věcmi, přehřátou hlavou a tím zvláštním pocitem, že člověk dorazil na místo dřív než jeho vnitřní čas.

Ano, jsem v rodném místě mojí mámy. A ano, jsem tady sama za sebe.

Tohle je pro mě důležité říct přesně. Nejsem tu jako doprovod něčího příběhu, ani jako poslušná dcera, která si přijela odškrtnout původ, ani jako turistka, která se bude snažit všechno hezky pochopit za tři dny a jednu misku něčeho výborného. Jsem tady za sebe. Se svým vlastním tempem, vlastním pozorováním, vlastní nervozitou a vlastní chutí zjistit, jaké to je být někde, odkud část mé rodiny pochází, aniž bych z toho okamžitě udělala hotovou odpověď.

Zároveň nemůžu úplně říct, že jsem tu sama jako prst. To by nebyla pravda a taky by to znělo dramatičtěji, než jaké to doopravdy je. V okolí jsou mámini příbuzní, existují tu lidé, vazby, praktická pomoc, malé rodinné mapy, které se nevysvětlují veřejně a už vůbec ne detailně. Ale chápeme se. Je rozdíl mezi tím nebýt opuštěná a tím mít už vytvořený každodenní rytmus.

Já ten rytmus ještě nemám.

Neutekla jsem z jednoho domova proto, abych si z druhého udělala kulisu. Snažím se přijít tak, aby ze mě nezůstala jen návštěva.

První dny byly hlavně o tom, že jsem se snažila doopravdy dorazit. Vybalit se. Najít věci, které jsem si samozřejmě zabalila „někam logicky“, což v praxi znamená, že je člověk hledá dvacet minut a pak je najde přesně tam, kde je dal. Zjistit, co moje tělo dělá s vedrem. Připomenout si, že časový posun není poetická metafora, ale velmi konkrétní věc, která člověku rozbije hlad, spánek, pozornost i schopnost napsat normální větu bez toho, aby zněla jako oznámení z letištní haly.

A ano, vím, že to zvenku může chvíli vypadat, že tu jenom válím šunky a nedělám nic.

Kdybych chtěla nedělat nic, upřímně, šlo by to zařídit mnohem méně logisticky náročně. Nemusela bych kvůli tomu překládat kus života přes půl světa, měnit prostředí, ladit data, hledat svoje věci, znovu si skládat den a učit se, jak se v novém místě pohybovat tak, abych nebyla ani ztracená, ani příliš nápadná.

Tohle není pauza od života. Je to jeho přepnutí do jiné verze, která se zatím načítá pomaleji, než bych sama chtěla.

🧭 Malá orientační poznámka:
Ještě nevím, jak přesně tu bude vypadat můj normál. Možná bude tišší. Možná praktičtější. Možná méně online. Možná mi chvíli potrvá, než zjistím, co se dá sdílet a co má zůstat jenom moje. Ale nepřestala jsem být sebou jen proto, že jsem teď chvíli méně použitelná pro pravidelný obsah.

Mám v sobě zvláštní směs úlevy a rozladění. Úlevy z toho, že jsem tady. Rozladění z toho, že ještě nejsem schopná být tady tak, jak bych chtěla. Moje hlava už by nejradši psala, fotila, poznamenávala si detaily, pracovala na věcech, odpovídala, plánovala a dělala malé důkazy toho, že jsem pořád funkční. Moje tělo ale zatím říká: nejdřív voda, jídlo, spánek, stín, sprcha, ještě jednou voda a možná pak jedna normální myšlenka.

A já se ho snažím poslouchat, i když mi to nejde úplně elegantně.

Možná je to nakonec dobrá lekce. Ne všechno, co je důležité, začne hned výkonem. Někdy člověk potřebuje nejdřív zjistit, kde se kupuje obyčejná věc, kudy se chodí, kdy je venku ještě snesitelně, co znamená ráno v jiném hluku, jak zní večer, když už člověk není doma, ale nechce být jen host.

Proto prosím: mějte se mnou trpělivost.

Dostanu se do svého normálu. Jen ještě nejsem úplně tam. Zatím se aklimatizuju, dovybalovávám, srovnávám si čas v těle a učím se být na místě, které pro mě není jen cizina, ale ani jednoduchá odpověď na otázku, odkud jsem.

A možná právě proto nechci spěchat.

Protože jestli se tady chci jednou cítit trochu jako doma, nemůžu na to místo hned první týden začít tlačit, aby mi sloužilo jako obsah.

Musím mu dát čas.
A sobě taky.