Nemyslím si, že na prvním místě záleží na tom, jak hluboko má člověk do kapsy, jakou má barvu očí, odkud je, jakou řečí mluví doma nebo ke kterému božstvu se obrací, když se bojí, děkuje, prosí, nebo jen potřebuje mít pocit, že na světě existuje nějaký řád. Neříkám, že ty věci nic neznamenají. Znamenají hodně, protože svět se tváří, že znamenají skoro všechno. Umí podle nich rozdělovat lidi rychleji, než se stihnou nadechnout. Umí z nich udělat podezření, předpoklad, výhodu, překážku, exotiku, výmluvu i nálepku. Umí člověka zařadit ještě dřív, než otevře ústa, a někdy dokonce i potom, co je otevře. Jenže když člověk stojí před druhým člověkem opravdu blízko, ne jako kategorie, ne jako komentář pod příspěvkem, ne jako politický problém, ne jako zástupce skupiny, ale prostě jako živá bytost proti jiné živé bytosti, často rozhoduje něco mnohem obyčejnějšího: jestli je v něm ochota.

Ochota je zvláštní věc. Není okázalá. Nemá ráda velká prohlášení. Většinou se nepředstaví slovy “já jsem dobrý člověk”, protože lidé, kteří to o sobě potřebují říkat příliš nahlas, ve mně obvykle probouzejí spíš opatrnost než důvěru. Ochota je vidět v menších věcech. V tom, že člověk zpomalí, když mu nerozumíš. Že nezvýší hlas jen proto, že hledáš slovo. Že se nesměje tvému přízvuku, nevyužije tvůj zmatek, neudělá z tvé nejistoty svou převahu. Že se pokusí pochopit, co chceš říct, i když to neříkáš dokonale. Že ti nechá prostor opravit větu, doplnit kontext, říct “počkej, myslím to jinak”. Že z nedorozumění hned nevyrobí obžalobu. S takovým člověkem se dá domluvit i bez společného jazyka. Stačí gesto, výraz, pár slov, pohled, drobná trpělivost. Není to romantická představa o tom, že dobro překoná všechny hranice. Je to mnohem praktičtější. Někteří lidé prostě nevstupují do kontaktu jako do boje.

Tohle jsem zažila mockrát. Ne vždycky ve velkých životních scénách, spíš v těch malých, které si člověk nepíše do deníku, ale tělo si je přesto někam uloží. V obchodě, na úřadě, ve vlaku, v cizím městě, v kuchyni, mezi lidmi, kteří si nejsou jistí tvým jazykem a ty si nejsi jistá jejich trpělivostí. Někdy stačí jeden pohled a člověk ví, že to půjde. Že i když se zamotá slovo, nikdo z toho neudělá důkaz tvé neschopnosti. Že i když se něco nepovede napoprvé, nebudeš za trest zmenšená. A jindy stačí stejně málo a víš, že to nepůjde vůbec. Ne proto, že by situace byla objektivně složitá. Ale protože druhý člověk už přišel zavřený.

A pak jsou situace, kdy mluvíte stejným jazykem, znáte stejná slova, sdílíte stejný kontext, a přesto se nedá domluvit vůbec. Ne proto, že by chyběla slovní zásoba. Chybí ochota. Jeden člověk se snaží něco vysvětlit a druhý už dávno neposlouchá, protože v hlavě nevede rozhovor, ale soudní řízení. Hledá důkaz, že má pravdu. Hledá skulinu, kde může zaútočit. Hledá větu, kterou může otočit proti tobě. A v tu chvíli je jedno, jestli máš nejlepší argument na světě. Jestli druhý člověk nechce rozumět, ale vyhrát, jazyk se změní ze spojovacího mostu na zbraň.

Někdy si říkám, že jsme se až příliš naučili mluvit a příliš málo potkávat. Umíme formulovat postoje, umíme napsat přesnou odpověď, umíme zachytit chybu v cizí větě, umíme si všimnout, kdo použil špatné slovo, špatný tón, špatnou míru jistoty nebo nejistoty. Umíme být velmi bystří ve chvíli, kdy potřebujeme najít důvod, proč někoho neposlouchat. Ale poslouchání samotné je jiný druh inteligence. Měkčí, pomalejší, méně efektní. Nehodí se tolik na screenshot. Nevyhrává debaty. Nezáří. Jenom občas zachrání situaci, která nemusela shořet.

Dlouho jsem měla tendenci dávat lidem hodně prostoru. Možná až příliš. Ne proto, že bych si myslela, že jsem lepší nebo morálnější, ale protože se mi nikdy nechtělo odsuzovat člověka podle první špatné reakce. Ostrý tón nemusí znamenat špatnou duši. Někdy je to únava. Někdy stud. Někdy obrana, kterou se člověk naučil používat tak dávno, že už zapomněl, že ji drží v ruce. Někdy před tebou nestojí zlý člověk, jen člověk, kterému bylo někdy ublíženo a který si od té doby plete blízkost s ohrožením. Někdy někdo nevypadá mile ne proto, že by v sobě neměl dobro, ale proto, že se mu v konkrétní chvíli nepodařilo najít bezpečnější způsob, jak existovat.

Tohle je pro mě důležité rozlišovat. Ne každý nepříjemný člověk je zlý. Ne každý odměřený člověk je arogantní. Ne každý, kdo reaguje tvrdě, chce ublížit. Lidé často nosí svoje staré věci do nových místností. Někdo přinese nedůvěru, někdo komplex, někdo pocit, že musí být pořád připravený, protože svět mu už párkrát ukázal, že laskavost se nevyplácí. Někdo přinese starý strach z ponížení. Někdo přinese zkušenost, že když nebyl tvrdý, nebyl slyšet. Někdo přinese rodinu, ve které se omluva považovala za slabost. Někdo přinese prostředí, kde se něha používala jen jako přestávka mezi dvěma zklamáními. A když se potom potkají dva lidé, nemusí selhat charakter. Někdy selže kompatibilita okamžiku. Jeden přijde s otevřenou dlaní, druhý se zaťatou pěstí, a oba si pak odnesou úplně jiný příběh o tom, co se vlastně stalo.

Právě proto se snažím být opatrná s rychlými rozsudky. Ne proto, že by mi lidé nikdy neublížili. Spíš naopak. Čím víc člověk zažije různých podob lidské nešikovnosti, tím víc ví, že ne každá rána byla zamýšlená jako útok. Někdy lidé šlápnou vedle, protože nikdy neviděli jinou cestu. Někdy jsou hrubí, protože si myslí, že svět je k nim hrubý preventivně. Někdy nejsou schopní přijmout laskavost, protože ji považují za dluh. A někdy se člověk chová jako ostnatý drát, přestože uvnitř je spíš vyděšené zvíře než krutý vládce.

To ale neznamená, že ostnatý drát přestane bolet, když pochopíš, proč tam je.

Největší jazyková bariéra někdy není mezi dvěma řečmi, ale mezi člověkem, který chce rozumět, a člověkem, který si nemůže dovolit připustit, že by se mohl mýlit.

Možná proto mě tolik zajímá deeskalace. Ne jako nějaká ušlechtilá disciplína pro svaté lidi s nekonečnou zásobou klidu, ale jako malá každodenní technologie přežití. Umět nezvednout hlas hned. Umět nevrátit ránu jen proto, že by byla přesná. Umět si všimnout, že druhý člověk možná neútočí na tebe, ale na něco, co si do tebe promítl. Umět položit otázku místo okamžitého rozsudku. Umět nechat ticho udělat část práce. Umět říct “počkej” místo “tak teď poslouchej”. To všechno jsou věci, které často fungují lépe než vítězná věta. Vítězná věta je dobrá na internet. V reálném životě je někdy mnohem užitečnější věta, po které se nikdo nemusí bránit ještě víc.

Deeskalace není ponížení. Není to kapitulace. Není to ani ten typ slušnosti, která po člověku chce, aby se nechal pomalu rozebrat, jen aby nevypadal konfliktně. Pro mě je deeskalace spíš pokus vrátit situaci z úrovně “musíme se porazit” na úroveň “můžeme se slyšet”. Někdy to vyjde. A když to vyjde, je to skoro zázrak v malém. Najednou se z člověka, který vypadal tvrdě, vynoří někdo unavený. Z tónu, který zněl útočně, se ukáže nejistota. Z hádky se stane obyčejné nedorozumění, které chtělo jen méně benzínu a trochu více vody. Takové chvíle mě pořád učí, že člověk by neměl házet sirku do každé kaluže, jen proto, že vypadá jako benzín.

Jenže i deeskalace má své hranice. A to je část, kterou se člověk s dobrým srdcem učí nejpomaleji. Protože když máš v sobě přirozenou trpělivost, začneš si ji plést s povinností. Když umíš chápat, začneš mít pocit, že musíš chápat všechno. Když víš, že lidé nejsou jednoduché příběhy, začneš omlouvat i věci, které už nejsou nešikovnost, ale vzorec. A najednou stojíš uprostřed něčího chaosu s hasicím přístrojem v ruce a říkáš si, že ještě chvilku, ještě jeden pokus, ještě jedno vysvětlení, protože možná tentokrát se to zlomí. Jenže ne všechno, co hoří, je tvoje požární cvičení.

Tohle je pro mě možná nejtěžší věta celého textu: můžeš mít pochopení pro něčí bolest a zároveň odmítnout být místem, kde si ji vybíjí. Trvalo mi dlouho, než jsem si dovolila, aby obě části té věty platily zároveň. Protože když člověk dlouho věří, že dobro znamená trpělivost, začne se skoro stydět za hranici. Připadá mu tvrdá. Nepěkná. Málo velkorysá. Jako kdyby každé “ne” mazalo všechna předchozí “chápu”. Jenže hranice není opakem dobroty. Hranice je někdy jediný způsob, jak dobrota nepřestane být dobrotou a nestane se z ní únava, hořkost nebo tiché zmizení sebe sama.

🗒️ Malá poznámka pro mě samotnou: empatie není povinnost zůstat. Můžeš pochopit, proč někdo bolí, a stejně se rozhodnout, že už nechceš stát dost blízko na to, aby tě tím trefoval.

Nechci být člověk, který se vzdává lidí při prvním náznaku nepohodlí. To mi připadá smutné a trochu líné. Zároveň už nechci být člověk, který si plete otevřenost se samoobsluhou. Dobré srdce není volný vstup. Není to pozvánka, aby si v něm každý odložil svoje zbraně, staré křivdy a nevyřízené účty s někým úplně jiným. Není to prostor, kde se musí vejít každá cizí bolest jen proto, že si umím představit, odkud přišla. Pochopení není totéž co souhlas. Laskavost není totéž co dostupnost. A trpělivost není nekonečný tarif důkaz, že mě může někdo zkoušet do vyčerpání.

Možná je právě tohle nejnebezpečnější část dobroty: okolí si na ni rychle zvykne. Když jsi člověk, který zkouší pochopit, lidé začnou předpokládat, že pochopíš i to, co by sis zasloužila odmítnout. Když se snažíš neeskalovat, někdo si tvoje ticho splete se souhlasem. Když nevracíš úder, někdo si začne myslet, že ho neumíš vrátit. Když dáváš druhé šance, někdo z nich udělá permanentní předplatné. A pak najednou zjistíš, že tvoje dobrá vůle už není vnímána jako dar, ale jako infrastruktura. Něco, co prostě běží. Něco, co se nemusí udržovat. Něco, co si každý všimne až ve chvíli, kdy to přestane fungovat.

Jenže dobrý člověk není veřejná služba. Není lavička na náměstí, kde si každý sedne, když ho bolí nohy. Není nabíječka na cizí emoční baterie. Není záchranný člun pro lidi, kteří do tebe nejdřív udělají díru a pak se diví, že se potápíš taky. To zní tvrději, než bych chtěla, ale někdy je tvrdost jen přesnost, která už se nechce dál převlékat za něžnost. Dobrota bez hranic se velmi snadno stane materiálem pro lidi, kteří hranice druhých nikdy nebrali vážně.

Tady někde začíná být důležitá i kognitivní disonance, i když to zní jako termín, který by člověk nejradši nechal někde v učebnici a šel si uvařit kávu. Ve skutečnosti je to docela jednoduché. Kognitivní disonance vzniká ve chvíli, kdy realita nesedí s příběhem, který má člověk o sobě. Třeba když si někdo myslí, že je férový, rozumný a slušný, ale v konkrétní situaci se zachová krutě, zbaběle nebo nespravedlivě. Místo aby si řekl: možná jsem to přehnal, začne často ohýbat realitu tak, aby dál vypadal jako ten dobrý. Najednou za jeho chování můžeš ty. Tvůj tón. Tvoje slova. Tvoje citlivost. Tvoje přehánění. Tvoje nevděčnost. Tvoje existence v nesprávný okamžik. Cokoliv, jen ne možnost, že by se jeho vlastní obraz o sobě na chvíli rozpadl.

Jinými slovy: když se člověku realita nevejde do příběhu, který má o sobě, někdy radši ohne realitu než vlastní ego. A čím víc je na tom příběhu závislý, tím těžší je se s ním domluvit. Ne proto, že by byl hloupý. Ne proto, že by byl nutně zlý. Ale protože přiznat si omyl by pro něj nebyla malá oprava názoru. Byla by to hrozba pro celou konstrukci, ve které bydlí. A když někdo brání svůj vnitřní dům před zhroucením, může se i obyčejná věta tvářit jako útok kladivem.

To je možná důvod, proč se některé konflikty nedají vyřešit informací. Člověk může dodat kontext, vysvětlit úmysl, omluvit se za formulaci, ukázat, kde vzniklo nedorozumění, a stejně narazit na zeď. Protože ta zeď není postavená z faktů. Je postavená ze strachu, studu, pýchy a potřeby zůstat ve vlastním příběhu ten, kdo měl pravdu. A proti takové zdi nepomůže lepší slovník. Někdy nepomůže ani laskavost. Ne proto, že by laskavost byla slabá, ale protože druhý člověk ji nepustí dovnitř. Všechno, co by ho mohlo změkčit, přeloží jako útok. Všechno, co by mohlo přinést porozumění, mu zní jako obvinění. A ty pak mluvíš stále opatrněji, jemněji, přesněji, až nakonec zjistíš, že se snažíš být tak neškodná, že už skoro nejsi přítomná.

Tohle je pro mě hranice. Ne když je někdo nepříjemný. Ne když se někdo splete. Ne když má někdo špatný den. Hranice začíná ve chvíli, kdy musím opakovaně zmenšovat vlastní realitu, aby se druhý člověk nemusel podívat na tu svou. Když mám mluvit pořád tišeji, aby jeho ego neslyšelo ozvěnu. Když se každé moje vysvětlení stane novým materiálem pro obhajobu jeho původního útoku. Když už nejde o nedorozumění, ale o mechanismus. Tam se ve mně něco zastaví. Ne dramaticky. Spíš tiše. Jako když člověk zavře okno, protože průvan už není čerstvý vzduch, ale zima.

Možná proto jsme dnes tak unavení. Nejen z konfliktů samotných, ale z toho, kolik lidí v nich nebojuje o věc, ale o vlastní sebepředstavu. O to, aby nemuseli připustit, že svět je složitější než jejich tábor. Že člověk, kterého si zařadili jako protivníka, může mít v něčem pravdu. Že někdo jiný může být zraněný, aniž by tím rušil jejich vlastní bolest. Že ustoupit o krok nemusí znamenat prohrát. Jenže polarizace z lidí často dělá malé pevnosti. Každý má svůj příkop, svoje hesla, svoje podezření, svoje vnitřní alarmy. A když se pak pokusíš přijít s mírem, někdo to neslyší jako mír. Slyší to jako pokus o průnik.

Polarizace je zvláštní i tím, že člověku nabízí velmi jednoduchý odpočinek od složitosti. Nemusíš přemýšlet, kdo před tebou stojí. Stačí vědět, kam ho zařadit. Nemusíš poslouchat větu do konce. Stačí poznat signál. Nemusíš se ptát, jestli jsi někomu neublížil. Stačí si připomenout, že patříš k těm správným. Jenže dobrý tábor z člověka automaticky neudělá dobrého člověka. Správná slova z něj neudělají někoho, kdo umí být laskavý v obyčejné situaci. A žádná ideologie, ani ta nejhezčí, nenahradí schopnost nechovat se k druhým jako k překážce ve vlastním obrazu světa.

Tohle mě zajímá mnohem víc než čisté dělení na dobré a zlé lidi. Jistě, zlí lidé existují. Bylo by naivní předstírat, že ne. Existují lidé, kteří si vyberou krutost, protože jim dává pocit moci. Existují lidé, kteří nechtějí vztah, ale kontrolu. Existují lidé, kteří se omluví jen proto, aby mohli zůstat blízko a pokračovat jinak. Existují lidé, kterým cizí bolest nepřekáží, pokud jim slouží. Nechci je zjemňovat jen proto, aby můj pohled na svět vypadal laskavější. Některým lidem je nejlepší se vyhnout. Ne proto, že by člověk neměl odvahu. Ale protože ne každá situace si zaslouží tvou krev jako důkaz statečnosti.

Zároveň si pořád myslím, že těch opravdu zlých lidí není tolik, kolik by se někdy zdálo. Mnohem víc je lidí zraněných, vystrašených, nedospělých, zatvrdlých, zahlcených, špatně naučených, příliš dlouho neopravených. Lidí, kteří možná nejsou zlí, ale jejich nezpracované věci se chovají zle za ně. A to je těžší kategorie. Protože u ní člověk cítí soucit i únavu zároveň. Vidí dítě pod brněním, ale zároveň ví, že to brnění má ostré hrany. A právě tady musí přijít dospělá forma empatie. Ne ta, která všechno omluví, ale ta, která dokáže říct: chápu, odkud to může být, ale nemůžu ti dovolit, aby to pokračovalo skrze mě.

Tím víc si vážím lidí, se kterými se dá dýchat. Ne lidí, kteří se mnou ve všem souhlasí. To by byla nuda a trochu sekta. Myslím lidi, kteří se nemusí hned bránit, když něco řekneš nešikovně. Lidi, kteří dokážou opravit nedorozumění bez toho, aby z něj udělali morální tribunál. Lidi, kteří umí říct: počkej, jak jsi to myslela? Lidi, kteří se nesnaží vyhrát každou konverzaci, protože vědí, že blízkost není debatní soutěž. Lidi, kteří mají dost vnitřního prostoru na to, aby se do něj vešla i tvoje nepřesná věta, tvůj špatný den, tvoje únava, tvoje snaha. S takovými lidmi nemusíš být pořád ve střehu. A to je možná jedna z největších forem intimity: nemuset se neustále připravovat na obhajobu.

Neznamená to, že chci kolem sebe jen dokonale kompatibilní lidi. Dokonalá kompatibilita je podezřelá už jen tím, jak hezky zní. Člověk potřebuje i rozdíl. Potřebuje cizí úhel, jiný rytmus, někoho, kdo mu ukáže, že jeho samozřejmost není zákon přírody. Potřebuje lidi, kteří ho občas opraví, znejistí, rozšíří, zpomalí. Jenže rozdíl sám o sobě není problém. Problém je rozdíl bez ochoty. Rozdíl bez respektu. Rozdíl, který se nechce setkat, jen převálcovat. Já nemám problém s lidmi, kteří jsou jiní než já. Mám problém s lidmi, kteří si myslí, že moje jinakost je chyba v jejich prostředí.

Možná právě proto mě tolik dojímá obyčejná kompatibilita v dobré vůli. Někdo, kdo ti nechá dokončit větu. Někdo, kdo se zeptá, místo aby doplnil za tebe. Někdo, kdo se umí zasmát bez ponížení. Někdo, kdo opraví směr, když zjistí, že šel moc tvrdě. Někdo, kdo nemá potřebu udělat z každého nedorozumění test tvé hodnoty. To nejsou malé věci. Nebo možná jsou, ale právě proto jsou důležité. Velké hodnoty se často poznají v malých situacích. Ne v tom, co člověk sdílí, když se všichni dívají, ale v tom, jak se zachová, když má nad někým drobnou převahu a mohl by ji využít.

Často se mluví o tom, že lidé by měli být tolerantnější. Já nevím. Tolerance je někdy moc studené slovo. Zní, jako kdyby člověk druhého nějak vydržel, nechal ho existovat vedle sebe, protože se to má. Mně je bližší ochota. Ochota ještě neznamená souhlas. Neznamená, že se všechno musí rozpustit v milém úsměvu. Znamená jen, že druhého člověka neodsoudím dřív, než ho vůbec potkám. Že mu nenechám platit za všechny lidi, které mi připomněl. Že když mi něco zní cize, neudělám z toho automaticky chybu. Že když nerozumím, zkusím se nejdřív zeptat, ne udeřit. Ochota je možná nejmenší forma lásky, která ještě nevyžaduje blízkost.

A ano, pořád si myslím, že dobrých lidí je víc než zlých. Možná je to optimismus, možná zkušenost, možná tvrdohlavost, možná všechno dohromady. Jen už si nemyslím, že moje víra v dobro musí fungovat jako veřejná služba. Nechci chodit po světě podezřívavá, ale nechci ani nechávat dveře otevřené tak dlouho, až mi někdo začne přestavovat nábytek v hlavě. Kdo přichází s ochotou, najde mě většinou ochotnou. Kdo přichází s ostny, tomu nebudu hned říkat monstrum. Možná jen bolí. Možná se bojí. Možná se kdysi naučil přežít způsobem, který dnes zraňuje ostatní. Ale pokud těmi ostny začne řezat do mě, pochopím ho klidně z dálky.

Tohle není zahořknutí. Spíš údržba. Stejně jako člověk občas uklidí stůl, zavře okno, vymění vodu ve váze, smaže staré zprávy nebo si přestane pouštět domů hluk, který mu nic nepřináší. Duše taky potřebuje obyčejnou údržbu. Ne jen velká rozhodnutí, terapie, zásadní životní řezy a silné věty. Někdy stačí přestat odpovídat tam, kde se každá odpověď mění v další chodbu bez dveří. Přestat vysvětlovat tam, kde vysvětlení nikoho nezajímá. Přestat dokazovat dobrotu lidem, kteří by ji uznali jen tehdy, kdyby jim sloužila.

Možná je to největší posun v tom, jak dnes přemýšlím o dobrotě. Dřív jsem si myslela, že dobrý člověk má vydržet. Teď si myslím, že dobrý člověk má zůstat dobrý i tehdy, když odejde. Nemusí prásknout dveřmi. Nemusí ponížit. Nemusí se pomstít. Nemusí napsat poslední větu, která by byla sice brilantní, ale zbytečně krutá. Může prostě rozpoznat, že tady se už nic nezachraňuje, jen ztrácí. A pak ustoupit. Ne jako zbabělec, ale jako někdo, kdo ví, že mír není vždycky společný projekt. Někdy je to jen vzdálenost, ve které se konečně přestane ubližovat.

Je zvláštní, jak často se od citlivých lidí čeká, že budou citliví hlavně k ostatním. Jako kdyby vlastní hranice byla selhání jejich charakteru. Jako kdyby člověk, který umí cítit, měl automaticky větší kapacitu snést všechno. Jenže citlivost není nárazník. Není to důkaz, že člověk vydrží víc. Někdy je to spíš důvod, proč musí být přesnější v tom, co k sobě pustí. Měkké věci nejsou slabé, ale dají se poškodit, když se s nimi zachází jako s něčím samozřejmým. A já nechci ztvrdnout jen proto, že jsem si dost dlouho nehlídala, kdo si plete mou měkkost s volným prostorem.

Proto mám ráda lidi, kteří umí být dobří nenápadně. Bez velkých řečí o tom, jací jsou. Lidi, kteří neudělají z vlastní slušnosti představení. Lidi, kteří ti pomůžou, aniž by pak čekali doživotní vděčnost. Lidi, kteří se umí omluvit normálně, bez dramatické sebelítosti, která tě nakonec donutí utěšovat je za to, že ti ublížili. Lidi, kteří pochopí hranici napoprvé, ne až potom, co ji musíš vyhlásit jako státní území. Lidi, kteří dokážou být laskaví i tehdy, když se jim to zrovna nehodí do obrazu o sobě. To je pro mě skutečná dobrota. Ne dokonalost. Ne bezchybnost. Jen ochota neudělat z druhého člověka skládku vlastního nepořádku.

A možná právě proto se pořád nerada vzdávám lidí úplně. Nechci žít ve světě, kde každý špatný tón znamená konec, každý omyl diagnózu a každé nedorozumění morální rozsudek. To by byl svět bez vzduchu. Lidé potřebují prostor být nešikovní. Potřebují možnost opravit větu. Potřebují šanci nebýt navždy definovaní okamžikem, kdy nebyli nejlepší verzí sebe samých. Jenže šance není totéž co nekonečno. Druhý pokus je krásná věc. Dvacátý stejný pokus už je často jen vzorec s hezčím názvem.

Takže ano, jsem otevřená. Pořád věřím v dobré lidi, v druhé pokusy, v trapné začátky, v omluvy, v to, že i nejhorší situace se někdy dá stáhnout zpátky na zem, když se aspoň jeden člověk nerozhodne přilévat benzín. Pořád věřím, že s některými lidmi se dá domluvit i bez jazyka, protože z nich jde něco, co se překládat nemusí. Pořád věřím, že laskavost má smysl i ve světě, který ji často považuje za naivitu nebo slabost. Ale už si také hlídám práh. Ne proto, že bych ztvrdla. Spíš proto, že jsem konečně pochopila, že i měkké věci potřebují tvar, jinak je svět rozmačká na něco použitelného pro všechny kromě nich samotných.

Jsem otevřená. Mám dobré srdce. Řekl mi to nedávno kardiolog.