Není to poprvé, co jsem se ve Vietnamu probudila s kocovinou. Jen jsem včera znovu zapomněla, že malá sklenička nemusí znamenat malé množství alkoholu, a dnes za to platím hlavou, žaludkem a tím, že každý zvuk působí zbytečně sebevědomě. Voda chutná jako nejlepší věc, kterou kdy lidstvo vymyslelo, na rýži se zatím nemůžu ani podívat a snažím se vzpomenout, při kterém přípitku jsem ještě opravdu chtěla pít a od kterého už jsem jen nechtěla být první, kdo položí skleničku.

Do Vietnamu jsem jezdila hlavně přes léto, takže alkohol na zdejších stolech pro mě není žádný čerstvý kulturní objev. Viděla jsem ho tu dávno předtím, než jsem ho směla pít, a později jsem si z něj taky něco odpila. Stejně jako v Česku, kde člověk získá docela slušnou zkušenost s alkoholem skoro omylem. Stačí mít rodinu, kamarády, narozeniny, Vánoce, pátek nebo příbuzného, který věří, že slivovice léčí všechno kromě prázdné lahve.

Proto mě vlastně moc nezajímá, kde se pije víc. Na to jsou tabulky, grafy a lidé, kteří se nad nimi dokážou hádat tak dlouho, až si k tomu musí objednat další pivo. Mě víc zajímá, jak se v obou zemích stane, že člověk pije, i když původně vůbec nechtěl.

V Česku se alkohol nemusí nijak představovat. Prostě už stojí na stole. Pivo k obědu, pivo po práci, víno večer, panák na přivítanou, panák na rozloučenou a ještě jeden, protože se očividně loučíme velmi pomalu. Málokdy se vysvětluje, proč se pije. Vysvětluje se, proč člověk nepije. Řídím. Beru léky. Ráno vstávám. Není mi dobře. Včera jsem to přehnala. Samotné nechci zní skoro nezdvořile, jako by člověk neodmítal skleničku, ale celý večer, dobrou náladu a možná i hostitelovu kuchyni.

Ve Vietnamu může stůl vypadat dost podobně. Jídlo, lahve piva, malé skleničky rượu, někdo pořád dolévá a přípitky přicházejí rychleji, než se dá sledovat, na co přesně se tentokrát pije. Jenže tady je mnohem víc vidět, že ne všichni u stolu pijí stejně a ne všichni mají stejné právo přestat. Záleží na tom, kdo je starší, kdo je hostitel, kdo koho pozval, kdo sedí naproti a komu by bylo trapné říct, že už opravdu nechce.

Mladší lidé pijí jinak než jejich rodiče nebo prarodiče. Ne nutně méně a rozhodně ne nevinněji, jen jinak. Častěji je to pivo, koktejl, karaoke, narozeniny nebo večer s kamarády v podniku, který má lepší světlo než moje dnešní pleť. Ve městech přibylo craftové pivo, víno, importované lahve a bary, kde člověk neplatí jen za pití, ale taky za pocit, že nepije někde obyčejně. Večer začne nenápadně a skončí tím, že někdo řidiči Grab vysvětluje svůj milostný život, přestože se řidič celou dobu jen snaží najít správnou odbočku.

Starší muži často žádný bar nepotřebují. Stačí jídlo, návštěva a láhev, která se otevře stejně samozřejmě jako další miska na stole. Nemusí vypít nejvíc během jednoho večera. Jen mají víc obědů, návštěv a rodinných setkání, při kterých se pije. Sousedé, bývalí spolužáci, svatby, pohřby, výročí, pracovní známosti a lidé, se kterými je potřeba se „někdy sejít“. Každé takové někdy má zvláštní schopnost skončit skleničkou v ruce.

Nejhůř na tom podle mě bývají chlapi někde uprostřed. Mladý kluk může pít, aby ukázal, že už něco vydrží. Starší muž pije, protože to tak dělal vždycky. Chlap kolem čtyřicítky má práci, kontakty, rodinu, sousedy, klienty a dost lidí, které nechce urazit. Když skleničku zvedne někdo starší, hostitel nebo člověk, kterého nechcete před ostatními odmítnout, najednou nejde jen o alkohol. Odmítnutí může znít, jako by člověk odmítal i jeho.

To neznamená, že tu všichni pijí proti své vůli. Spousta lidí pije prostě proto, že chtějí. Chutná jim to, baví je to a chtějí se opít. Na tom není nic zvlášť vietnamského ani českého. Jen se tu někdy hůř poznává, kde končí vlastní chuť a kde začíná snaha nezkazit ostatním náladu. Včera jsem tu hranici nejspíš přešla někdy mezi posledním předposledním přípitkem. Člověk nemusí chtít další sklenici. Stačí, že nechce odmítnout člověka, který ji právě zvedl.

A pak jsou tu ženy. Právě u nich je rozdíl mezi Českem a Vietnamem asi nejvíc vidět. V Česku nikoho nepřekvapí žena s pivem, vínem nebo panákem. Může se řešit, kolik toho vypila, jak se potom chovala a komu poslala zprávy, které měly zůstat v konceptech, ale samotná sklenice v ženské ruce už není žádná událost.

Ve Vietnamu pijí mnohem veřejněji hlavně muži. Starší ženy často nepijí skoro vůbec a u mladších se to mění hlavně ve městech, mezi kamarádkami a v podnicích, kde je drink běžnou součástí večera. Jenže dvojí metr tím nezmizel. Chlap může vypít hodně a někdo ho pochválí, že má výdrž. Žena může vypít mnohem míň a stejně se najde někdo, kdo z toho sestaví kompletní posudek její povahy. Hezký bar a dražší sklenice ještě neznamenají, že stará pravidla zůstala doma.

Zajímavé přitom je, že ženy mohou mít k alkoholu hodně blízko, i když ho samy skoro nepijí. Domácí pálení ve Vietnamu není mrtvý folklor, který se jednou za rok vytáhne pro turisty. V mnoha místech je pořád běžnou součástí domácnosti a vedlejšího výdělku. Nejčastěji jde o rượu gạo, rýžovou pálenku. Anglické rice wine zní skoro mile, jako něco, co se pomalu usrkává při západu slunce. Ve skutečnosti to může být normální tvrdý alkohol, po kterém se ráno člověk dívá na rýži jako na někoho, kdo ho osobně zradil.

Rýže se uvaří, nechá zkvasit a potom se destiluje. Někde doma, někde v malé výrobně, jinde ve vesnici, která je pálením známá po generace. Vietnam má velké oficiální palírny, menší licencované výrobce, družstva i rodiny, které pálí pro sebe, pro známé nebo něco prodají bokem. Není to jen továrna na jedné straně a nelegální kotel schovaný za domem na druhé. Mezi tím existuje spousta malých provozů, místních značek a lidí, kteří mají k papírování různě vřelý vztah.

Proti Česku je na tom něco docela vtipného. U nás říkáme domácí pálenka i slivovici, kterou ve skutečnosti vypálila oficiální pěstitelská pálenice. Ovoce je rodinné, kvas je rodinný a výsledná láhev je hlídaná skoro jako dědictví, ale samotné pálení proběhlo někde jinde. Ve Vietnamu může být domácí pálenka opravdu domácí. Rýže zkvasí u domu a destilace proběhne na dvoře nebo vzadu v domácnosti. Část alkoholu se vypije, něco se rozdá návštěvám a něco prodá. Zbytky po výrobě se můžou použít jako krmivo pro prasata. Často se na výrobě podílejí ženy a většinu výsledku pak vypijí muži, což je rozdělení práce, které moje dnešní hlava raději nebude dál analyzovat.

Na venkově navíc lidé často vědí, kdo pálenku udělal. Láhev není anonymní věc z regálu. Je za ní konkrétní dům, rodina nebo vesnice. Ví se, od koho alkohol je a komu se dá věřit. To neznamená, že všechno domácí je automaticky bezpečné. U domácího alkoholu nemusí být přesně jasná síla a problém může vzniknout ve chvíli, kdy se začne míchat, ředit nebo přeprodávat dál. Tradiční není totéž co neškodné. Poctivě domácí ale taky není automaticky synonymum pro jed.

Mladší lidé častěji sahají po pivu a značkových lahvích. Domácí rượu tím nezmizelo, jen pro ně nemusí znamenat totéž co pro jejich rodiče. Rýžová pálenka patří víc k rodině, vesnici a starším lidem. Pivo nebo koktejl patří kamarádům, městu a večeru, který si člověk vybral sám. Aspoň si to rád myslí. I když se totiž změní láhev, tlak zůstat součástí skupiny může vypadat skoro stejně. Jen už nemá malou skleničku bez etikety, ale hezké logo a led.

V Česku je pití méně svázané s věkem a postavením, ale o to víc je úplně všude. Začíná se dřív, pijí mladí i staří a rozdíl mezi muži a ženami není tak velký. Může to působit svobodněji, jenže rovnost v pití pořád znamená hlavně to, že má ke chlastu stejně snadnou cestu skoro každý. Český problém často není jeden člověk, který vás nutí dopít. Je to celé prostředí, které se tváří, že pití je normální stav a nealko je zvláštní požadavek.

Pivo není alkohol, ale pivo. Víno je zdravé, pokud člověk nečte nic novějšího než článek, který mu před dvaceti lety poslala teta. Slivovice je lék, hlavně když ji nalévá někdo z rodiny. A dvě piva každý večer nejsou problém, protože problém přece vypadá úplně jinak než slušný člověk, který si jen každý večer dá dvě piva.

Ve Vietnamu může být těžké odmítnout konkrétního člověka. V Česku člověk často odmítá celou situaci, která s nealkem nikdy pořádně nepočítala. Výsledek bývá podobný. Pije, i když už vlastně nechce. Jen ho k tomu každá země dostrká jiným způsobem.

Nechci rozhodovat, která z těch kultur je horší. Česko by takovou debatu nejspíš vedlo u piva a Vietnam by na ni průběžně připíjel. Obě země umějí alkohol schovat za něco příjemnějšího. Za pohostinnost, tradici, respekt, zábavu, rodinu nebo nevinné „vždyť si dáš jen jednu“.

A právě ta jedna mě dnes zajímá nejvíc. Ne první, kterou člověk chtěl, ale ta další, kterou už nechtěl a stejně ji vypil. Dnes bych ji nechala stát bez vysvětlování. To se mi samozřejmě píše dobře teď ráno, když už je sklenice dávno prázdná, hlava bolí a každý zvuk má pořád pocit, že musí být slyšet.

Možná je ale právě kocovina docela poctivý okamžik na přemýšlení o alkoholu. Večer člověk řeší, s kým pije, na co připíjí a jestli ostatní ještě chtějí pokračovat. Ráno už zbude jen tělo, které se nikoho na názor neptalo. A někde mezi tím byla chvíle, kdy byla sklenice plná, já už ji nechtěla a přesto jsem ji zvedla.