Česko se na mně ukázalo až ve Vietnamu

V Česku jsem si už dávno zvykla na ten krátký okamžik, kdy se na mě někdo podívá a v hlavě si mě někam zařadí. Většinou se to stane dříve, než promluvím. Obličej se stane první informací, ze které si člověk sestaví několik dalších, přestože mu je nikdo neposkytl. Odkud asi jsem, jestli umím česky, jak dlouho tu žiji, zda se tady cítím doma a jestli je vhodné začít rozhovor otázkou na Vietnam, i když jsme se ještě ani nepředstavili. Někdy je to zvědavost, někdy zvyk a někdy možná jen obyčejný pohled, který jsem se za ta léta naučila číst příliš podrobně. Přesto dobře znám chvíli, kdy začnu mluvit česky a v obličeji druhého člověka se něco nepatrně přeskládá. Ne vždy překvapení. Spíš drobná oprava původního odhadu. Jako když si člověk uvědomí, že dveře, které chtěl otevřít směrem k sobě, se ve skutečnosti otevírají ven.

Ve Vietnamu se děje téměř přesný opak. Tady můj obličej nic nevysvětluje, protože nic vysvětlovat nemusí. Nepůsobí jako začátek příběhu o původu, migraci, integraci ani o tom, jak správně vyslovit moje jméno. Nikdo se na mě nepodívá s otázkou, odkud jsem doopravdy. Pro lidi kolem jsem na první pohled prostě někdo, kdo do obrazu patří. Nevyčnívám tvarem očí, barvou vlasů ani příjmením. V davu moje tvář nic neoznamuje a zpočátku je to zvláštním způsobem uklidňující. Člověk se nemusí sám sobě stávat vysvětlivkou.

Jenže potom někdo promluví. Promluví rychle, přirozeně a bez jakékoli přípravy. Nepoužije jednodušší výraz, nezpomalí a nepodívá se na mě s předběžnou otázkou, zda rozumím. Nemá k tomu důvod. Moje tvář mu už odpověděla. Řekla mu, že vím, kde jsem, co se ode mě očekává a jak bude rozhovor pokračovat. A já někdy opravdu vím. Jindy rozumím slovům, ale ne tomu, co mám udělat. Někdy zachytím smysl věty až ve chvíli, kdy už se ode mě očekává odpověď. Jindy rozumím přesně tomu, co mi člověk říká, ale nejsem si jistá, zda to myslí doslova, zdvořile nebo jako jemný náznak něčeho, co je všem ostatním v místnosti zřejmé. Občas odpovím správnými slovy, jen trochu nesprávným způsobem. Příliš rychle, příliš jasně nebo zkrátka příliš česky.

V Česku lidé občas předpokládají, že jsem cizinka, dokud je nepřesvědčím o opaku. Ve Vietnamu lidé předpokládají, že jsem místní, dokud se sama nějak neprozradím.

Moje tvář tu působí místněji než moje návyky.

Nejde přitom jednoduše říct, že bych Vietnam neznala. Vietnamština je jedním z prvních jazyků, které jsem slyšela. Není to pro mě cizí soustava zvuků, kterou bych si musela překládat přes učebnici. Je to jazyk kuchyně, telefonátů, napomenutí, starostí, rodinných otázek a vět pronesených z jiné místnosti tak hlasitě, aby se nemusely opakovat. Některá vietnamská slova mi stále připadají přesnější než jejich české protějšky. Ne nutně významem, ale pocitem. Nesou v sobě konkrétní situace, hlasy a lidi. České slovo mohu pochopit okamžitě, ale vietnamské někdy cítím dřív, než si stihnu uvědomit jeho doslovný význam. Je v něm domov, i když ne vždy ten, ve kterém právě stojím.

To však neznamená, že jazyk používám úplně stejně jako člověk, který v něm žije celý den, každý den a ve všech prostředích. Moje vietnamština byla dlouho především rodinná. Znala blízkost, napětí, jídlo, počasí, zdraví, peníze, školu, sousedy a lidi, o kterých se mluvilo, přestože jsem je nikdy neviděla. Méně dobře znala cizí lidi, úřady, obchodní jednání, místní narážky a situace, ve kterých není problém pochopit větu, ale správně určit její společenskou váhu. Znát jazyk a umět se v něm společensky pohybovat jsou dvě rozdílné věci. Člověk může rozumět každému slovu a přesto nepochopit, proč se někdo zasmál. Může vědět, jak se správně řekne ne, ale nevědět, zda se v dané chvíli neříká úplně jinak. Může pochopit otázku, ale až později zjistit, že odpověděl na něco, na co se ho vlastně nikdo neptal.

Někdy mám pocit, že rozumím celému obsahu rozhovoru, ale chybí mi jeho interpunkce. Vím, co bylo řečeno, jen ne vždy poznám, kde byla neviditelná čárka, vykřičník nebo tři tečky. Rozumím větě, ale nejsem si jistá, co přesně v dané chvíli udělala. Jestli něco oznámila, odmítla, naznačila, zjemnila nebo nechala otevřené pro případ, že se okolnosti změní.

V Česku mi připadá přirozené začít rozhovor tím, co potřebuji sdělit. Věta má praktický cíl. Chci něco zjistit, domluvit, vysvětlit nebo odmítnout. Zdvořilost je důležitá, ale v ideálním případě nepřekrývá obsah. Člověk by měl být slušný a zároveň srozumitelný. Když řekne ano, mělo by to znamenat ano. Když řekne ne, mělo by to znamenat ne. Když si není jistý, měl by říct, že si není jistý. Alespoň tak si českou přímost rádi vysvětlujeme.

Ve Vietnamu si častěji všímám, že před samotným obsahem věty musí být nejprve vytvořen vztah, ve kterém může být vyslovena. Kdo je starší, kdo mladší, kdo je příbuzný, kdo host, kdo něco nabízí, kdo má právo odmítnout a kdo by měl odmítnout jen jednou, aby mohl přijmout podruhé. Nejde o pravidla napsaná na stěně. Většinou se o nich vůbec nemluví. O to snadněji člověk pozná, že je nemá dokonale zažité.

V češtině mohu velkou část rozhovorů vést bez toho, abych přesně věděla, kolik je druhému člověku let. Ve vietnamštině věk často pomáhá určit samotný způsob, jakým se k sobě obracíme. Než tedy vyslovím první skutečnou větu, potřebuji si v hlavě vytvořit malou mapu. Kdo jsem já vůči této osobě, kdo je ona vůči mně, jaké oslovení bude působit přirozeně, jaké zdvořile, jaké příliš vzdáleně a jaké by naopak předstíralo blízkost, která mezi námi není. Většina místních lidí tuto mapu nevytváří vědomě. Prostě ji vidí. Já se na ni někdy dívám, jako bych stála před plánem dopravy a měla několik vteřin na výběr správné linky.

Možná právě proto tu některé otázky přicházejí dříve, než by přišly v Česku. Kolik mi je, jestli jsem vdaná, jestli mám partnera, zda mám děti, kde pracuji, jak dlouho zůstanu, proč žiji tak daleko, co dělá moje matka, kdy se vrátím, zda jsem přibrala nebo zhubla a samozřejmě jestli jím dost. Na některé otázky odpovídám bez problému. U jiných se ve mně nejprve ozve malý český alarm, který se ptá, proč to člověk potřebuje vědět. Mám chuť odpovědět, že nepotřebuje.

Současně ale vím, že otázka nemusí znamenat totéž, co by znamenala v českém rozhovoru. Nemusí být pokusem získat informaci, kterou si druhý člověk uloží a později použije. Může být způsobem, jak určit, kam mě zařadit, jak se mnou mluvit, co mi nabídnout, jakou starost projevit a zda se ke mně chovat jako k mladší, starší, hostu, příbuzné nebo někomu, kdo se na chvíli objevil a zase zmizí. Přesto se můj český reflex nevypne. Pětadvacet let v Česku je pětadvacet let v Česku. Je to dost dlouhá doba na to, aby se prostředí přestalo jevit jako prostředí a začalo působit jako osobnost.

Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě člověk, který potřebuje soukromí. Že nerada vysvětluji věci, do kterých nikomu nic není, že mi vyhovuje být chvíli sama, že nemám ráda neohlášené návštěvy a že potřebuji vědět, jaký je plán, přibližně kdy začíná a alespoň trochu pravděpodobně kdy skončí. V Česku mi tyto věci připadaly moje. Ve Vietnamu začínám vidět, že jsou také české. Ne celé, ne absolutně a ne způsobem, který by se dal shrnout větou, že Češi jsou takoví a Vietnamci jiní. Přesto prostředí člověka naučí určité rytmy a vzdálenosti. Naučí ho, co považuje za neutrální, kdy má pocit, že se o něj někdo stará, a kdy že mu někdo vstupuje do prostoru. Naučí ho, kdy je samota odpočinkem a kdy signálem, že se něco děje.

Tady moje samota není vždy neviditelná. Když odejdu stranou, sednu si sama nebo na chvíli přestanu mluvit, někdo si toho často všimne. Zeptá se, jestli je všechno v pořádku, zda se nenudím, jestli mi něco nechybí, zda nechci jít s ostatními, zda nejsem smutná, unavená, hladová nebo přehřátá. V českém prostředí bych podobnou pozornost někdy považovala za narušení klidu. Tady v ní často není kontrola, ale péče. Člověk si všiml, že jsem se vzdálila, a nechce mě nechat zmizet. Jenže i laskavost může být pro někoho, kdo je zvyklý odpočívat v soukromí, trochu hlasitá.

Musím se tedy učit překládat nejen slova, ale také záměry. Otázka „Proč sedíš sama?“ nemusí znamenat „Neměla bys sedět sama.“ Může znamenat „Všimla jsem si tě.“ Nabídka jídla nemusí být jednoduchá otázka, na kterou lze jednou odpovědět ne. Odmítnutí nemusí být skutečným koncem situace. Mlčení nemusí znamenat souhlas a úsměv nemusí znamenat, že je všechno v pořádku.

Znám to z domova, ale v Česku byl vietnamský způsob péče uzavřený v menším rodinném prostoru. Tady je součástí celého dne. Znám otázku „Už jsi jedla?“, která není jen zjišťováním času posledního jídla. Znám kritiku, ve které je ukrytá starost, a starost, která se neumí vyjádřit jinak než kritikou. Znám lásku podanou v misce, zabalenou s sebou a doprovázenou větou, že jsem příliš hubená, i když objektivní důkazy tvrdí něco jiného.

Přesto je rozdíl mezi vietnamským prostředím uvnitř českého života a životem uvnitř Vietnamu. Rodinný Vietnam, ve kterém jsem vyrůstala, byl určitý výběr. Některé chutě, věty, zvyky a představy o úctě, práci, penězích a odpovědnosti. Byl přenesený, zmenšený, chráněný a možná částečně zastavený v čase. Lidé si do nové země neodnesou celou kulturu. Odnesou si věci, které považují za důležité, které dokážou udržet nebo které potřebují, aby se cítili méně ztracení.

Skutečný Vietnam mezitím pokračoval dál. Měnil jazyk, rytmus života, vztah k technologiím, práci, penězům, mladým lidem i představám o budoucnosti. Některé věci, které jsem považovala za vietnamské, mohou být ve skutečnosti generační. Jiné možná patří jen konkrétní rodině. A některé možná Vietnam opustil dříve, než jsme si v Česku všimli, že je stále uchováváme.

Tohle je jedno z nejzajímavějších překvapení pobytu tady. Nezjišťuji jen, jak moc jsem česká. Zjišťuji také, že Vietnam, který znám z domova, není totožný s Vietnamem kolem mě. Oba jsou skutečné, jen vznikly v jiném čase a prostoru. Domácí Vietnam byl často tvořený lidmi, kteří odešli a potřebovali některé věci zachovat. Vietnam kolem mě tvoří lidé, kteří nikam neodešli a nemají důvod udržovat sami sebe jako vzpomínku. Proto mi některé situace připadají důvěrně známé a současně úplně nové. Rozpoznám gesto, ale ne jeho současný význam. Rozumím hodnotě, ale ne vždy způsobu, jakým se dnes projevuje. Něco znám z dětství, ale tady to není nostalgie. Je to běžné úterý.

Nejvíc se ale českost ukazuje v těle, v drobnostech, které se odehrávají dříve, než o nich začnu přemýšlet. Automaticky hledám začátek fronty. Kdo byl první, kdo přišel po něm, kde mám stát, kolik prostoru nechat člověku přede mnou a zda existuje nějaké pořadí, nebo se mám prostě přiblížit a dát najevo, co potřebuji. V Česku jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že fronta je kulturní zkušenost. Byla to prostě fronta, téměř fyzikální zákon. Člověk přijde, zařadí se a čeká. Když někdo pořadí poruší, nejde jen o praktický problém. Je v tom malá morální událost. Čech možná nic neřekne, ale dokáže vytvořit ticho, ve kterém pachatel přesně ví, co provedl.

Tady někdy čekám na systém, který nikdo jiný nepotřebuje. Podobně automaticky hledám osobní prostor, místo, které je jen moje, přestože kolem něj není žádná fyzická hranice. Očekávám určitý odstup mezi těly, možnost nebýt právě teď součástí rozhovoru a svobodu nepřidat se bez potřeby vysvětlovat proč. Teprve když tyto neviditelné vzdálenosti nejsou stejné jako ty kolem mě, začnu si jich všímat.

Stejné je to s plánováním. V Česku se mi zdá běžné napsat předem, kdy se uvidíme, potvrdit si, že dohoda stále platí, říct přibližný čas a případně se omluvit, když se plán změní. Tady může být život v některých chvílích mnohem pohyblivější. Někdo se objeví, někdo zavolá, něco se rozhodne během několika minut, původní plán se promění a nikdo to nepovažuje za krizi organizačního systému. Lidé se přizpůsobí, přidají další židli, přivezou další jídlo nebo řeknou, že se tedy pojede později. Část mě to obdivuje. Jiná část chce tabulku.

Ne proto, že bych potřebovala kontrolovat každý okamžik dne, ale protože potřebuji vědět, kdy mohu přestat čekat. Český plán pro mě často není nástrojem disciplíny, ale ochranou soukromého času. Když vím, že se něco stane v pět, mohu být do pěti sama. Když nevím, kdy někdo přijde, jsem už od rána trochu ve stavu návštěvy. Tady si začínám uvědomovat, jak hluboce je moje představa svobody spojená s předvídatelností. Svobodná se necítím jen tehdy, když mohu někam jít. Cítím se svobodná, když přibližně vím, co se ode mě očekává a kdy očekávání skončí.

Nejpřesněji jsem si svou českost uvědomila ve chvílích, které v Česku nikdy nepůsobily kulturně.

Podobné napětí cítím i v komunikaci. Česká přímost mi dlouho připadala téměř morálně neutrální. Člověk říká, co si myslí, samozřejmě slušně a s ohledem na situaci, ale hlavně pravdivě. Jasná odpověď je projev respektu, protože druhého člověka nenechává v nejistotě. Ve Vietnamu však může být příliš jasná odpověď obsahově přesná a společensky nešikovná. Ne proto, že by lidé nechtěli slyšet pravdu, ale protože pravda není jediná věc, kterou věta dělá. Věta může člověka opravit, ale také zahanbit. Může vyřešit problém a současně poškodit vztah. Může být správná a přesto vyslovená ve špatnou chvíli, před nesprávnými lidmi nebo způsobem, který druhému nedovolí zachovat důstojnost.

Česká přímost se často obává nedorozumění. Vietnamská opatrnost se může více obávat ponížení. Jedna chrání obsah, druhá vztah, a já někdy chráním nesprávnou věc. Řeknu něco přímo, protože nechci působit neupřímně, a až později si uvědomím, že jasnost nebyla v dané chvíli největší ctností. Jindy čekám, že člověk vysloví přesně to, co chce, a přehlédnu, že už mi to několikrát sdělil jiným způsobem. Tónem, pauzou, opakováním nabídky nebo větou, která na papíře znamená možná, ale v místnosti už všichni vědí, že znamená ne. Nerozumím tedy nutně špatně vietnamštině. Někdy jen nerozumím tomu, kolik významu se nachází mimo samotná slova.

Stejně nenápadně se českost ukazuje v mém vztahu k veřejnému prostoru. V Česku bývá chodník především koridor. Jeho hlavním úkolem je dovést člověka z jednoho místa na druhé, ideálně bez toho, aby se příliš pletl do života ostatních. Tady může být chodník během několika metrů parkovištěm, kuchyní, dílnou, obchodem, obývacím pokojem i místem, kde někdo něco opravuje. Člověk neprochází pouze kolem cizích životů. Prochází částečně skrz ně. Je v tom živost, která může být krásná, ale také mě občas nutí hledat pokoj, zavřít dveře a deset minut nebýt součástí ničeho.

Česko mě naučilo chápat soukromí jako určitý druh úlevy. Místo, kde člověk nemusí být neustále čitelný, přítomný a připravený reagovat. Vietnam mi zároveň připomíná, že úplná neviditelnost má také svou cenu. Když lidé respektují naše soukromí příliš dokonale, mohou snadno přehlédnout, že něco potřebujeme.

Tady se někdo zeptá podruhé. V Česku může být první odmítnutí považováno za konečné. Řeknu, že nic nechci, a druhý člověk respektuje mou odpověď. Je v tom uznání, že vím, co potřebuji. Tady může být první odmítnutí pouze začátkem vyjednávání. Nechci jíst, ale proč nechci jíst, měla bych alespoň ochutnat, je toho dost, dala jsem si málo, vypadám unaveně, jídlo je teplé a potom už nebude. Tak alespoň trochu. Tak alespoň ovoce. Tak si to vezmu s sebou. Moje česká část chce mít právo říct ne. Moje vietnamská část rozumí, že opakovaná nabídka je často jazykem péče. Výsledek je, že někdy odmítám třikrát, přijmu počtvrté a potom přemýšlím, zda jsem ještě autentická, nebo už jen správně společensky fungující. Nejspíš obojí.

Právě tyto malé situace mi připadají zajímavější než velká prohlášení o tom, zda se cítím více česká, nebo více vietnamská. Podobná otázka předpokládá, že obě identity jsou dvě nádoby a já mohu změřit, ve které je více tekutiny. Jenže můj život takto uspořádaný není. Nejsem z poloviny jedna věc a z poloviny druhá. Nejsem ani most, protože most existuje hlavně proto, aby po něm přecházeli ostatní, a já nemám povinnost spojovat dvě země pokaždé, když otevřu ústa.

Jsem prostě člověk, kterého vytvořilo několik prostředí najednou. Některá se ve mně ukazují podle toho, kde právě stojím. V Česku jsem si více uvědomovala svůj obličej, jméno a rodinné zázemí. Ve Vietnamu si více uvědomuji svůj odstup, potřebu ticha, způsob plánování, představu zdvořilosti a přesvědčení, že jasná odpověď je téměř vždy lepší než neurčitá. Česko se na mně neukazuje pasem. Ukazuje se vzdáleností, kterou nechávám mezi sebou a druhým člověkem. Ukazuje se v tom, jak dlouho považuji za slušné nechat někoho samotného, v tom, že nechci někoho navštívit bez předchozí zprávy, že považuji mlčení za normální stav a že potřebuji vědět, zda pozvání platí opravdu, nebo jen zdvořile.

Překvapuje mě také, kolik pozornosti se tu věnuje tělu. Jestli člověk přibral, zhubl, vypadá unaveně, má tmavší pleť, jí dost nebo působí zdravě. V Česku jsme se alespoň veřejně naučili, že komentovat cizí tělo je riskantní. Neznamená to, že to neděláme. Často to jen děláme za zády nebo v hlavě, kde jsme všichni velmi odvážní. Tady se podobný postřeh může objevit přímo v pozdravu.

Zpočátku ve mně každá poznámka spustí malý obranný proces. Proč to říká, co tím myslí, je to kritika, mám se bránit? Potom si připomenu, že ne každá věta o těle je zde stejně zatížená jako v prostředí, ze kterého přicházím. Někdy je to důkaz, že si člověk všiml změny, někdy forma blízkosti a někdy samozřejmě také obyčejná kritika. Kulturní rozdíl není kouzelné vysvětlení, které z každé nepříjemnosti udělá laskavost. Musím znovu rozlišovat, co je péče, co zvyk a co jednoduše nevhodná poznámka.

To je možná nejnáročnější část života mezi více kulturními rámci. Člověk nemůže každou nepříjemnost omluvit kulturou, ale nemůže ji ani pokaždé posuzovat pouze pravidly prostředí, ve kterém vyrůstal. Musí zůstat dostatečně otevřený, aby pochopil jiný význam, a zároveň dostatečně pevný, aby neztratil vlastní hranice. Není to elegantní proces. Většinou se odehrává až po situaci, ve sprše nebo večer v posteli, kdy si člověk přehrává rozhovor a konečně ho napadne odpověď, která by byla citlivá, přesná a dorazila pouze o šest hodin později.

Možná jsem si dříve představovala kulturní identitu příliš staticky, jako soubor věcí, které člověk ví. Jazyk, jídlo, svátky, příběhy a způsob oslovování příbuzných. Teď mi připadá mnohem více tělesná. Kultura je rychlost, s jakou odpovíme. Vzdálenost, kterou necháme mezi židlemi. Míra hlasitosti, kterou považujeme za normální. Doba, po kterou jsme ochotní čekat bez vysvětlení. Počet odmítnutí potřebných k tomu, aby nabídka skutečně skončila. Okamžik, kdy se z péče stane kontrola a z respektu lhostejnost. Je to také to, čeho si nevšímáme, dokud to někdo nedělá jinak.

Vypadám přitom jako někdo, kdo by toto všechno měl znát. To vytváří zvláštní druh mezery. Bílý turista má právo nevědět. Jeho nevědomost je viditelná předem. Lidé mohou zpomalit, ukázat, vysvětlit nebo se zasmát chybě, která je očekávatelná. Turista se může ptát na samozřejmé věci a vyslovit slovo způsobem, který ho jen vzdáleně připomíná. Já dostávám méně prostoru být zmatená. Moje tvář slibuje znalost. Když zaváhám, nevypadá to jako chyba cizinky. Vypadá to jako zvláštní mezera uvnitř někoho, kdo by přece měl vědět.

Není to velké utrpení. Většinou je to spíš komické. Někdo se na mě chvíli nechápavě dívá, já se pokusím situaci vysvětlit a nakonec se zasmějeme. Jindy se nikdo nezasměje a prostě pokračujeme. Ne každé kulturní nedorozumění potřebuje proměnit v lekci, metaforu nebo příspěvek na internet. Některá mohou zůstat jen drobným okamžikem, kdy jsem udělala něco trochu podivně a svět se kvůli tomu nezastavil.

Přesto je v této nečitelnosti i určitá osamělost. Turista je čitelný. Místní člověk je čitelný. Já mohu působit čitelně, dokud nepromluvím trochu jinak, neudělám pauzu na nesprávném místě nebo nezačnu hledat pravidlo, které ostatní nikdy nepotřebovali vyslovit. Jsem dost vietnamská na to, aby se nic nevysvětlovalo, a někdy dost česká na to, abych vysvětlení potřebovala.

Nechci z toho ale dělat příběh člověka, který nepatří nikam. Takové vyprávění se nabízí až příliš snadno. Je působivé, smutné a zároveň velmi pohodlné, protože ze složitého života udělá čistou metaforu. Já se necítím bez domova. Spíš zjišťuji, že domov není nutně místo, kde nemusím nic vysvětlovat.

Domov může být také místo, kde smím přiznat, že něco nevím, a přesto mě nikdo nepřestane považovat za vlastní.

Vietnam mi proto nepřipadá cizí. Je ve mně příliš dlouho na to, aby cizí byl. Je v jazyce, kterým jsem mluvila s matkou, v jídle, které nepotřebovalo překlad, v rodinných vztazích a způsobech péče, které jsem znala dávno předtím, než jsem je dokázala pojmenovat. Zároveň to ale není země, ze které jsem před pětadvaceti lety odjela a do které se teď vracím. Já jsem odtud neodjela. Narodila jsem se a vyrostla v Česku. Vietnam jsem dlouho znala prostřednictvím lidí, kteří si ho nesli s sebou. Prostřednictvím jejich vzpomínek, jazyka, chutí, obav a představ o tom, co by se mělo zachovat. Teď stojím uvnitř živé země, která se nemusí podobat vzpomínkám lidí, kteří ji před lety opustili.

Místo jednoduchého návratu se tedy děje něco zajímavějšího. Poprvé mohu vedle sebe vidět dvě části života, které do této chvíle existovaly hlavně odděleně. Ne jako dva soupeřící světy, ale jako dva různé způsoby, jak chápat běžný den. Jeden mě naučil chránit si ticho, plánovat čas a považovat jasné hranice za formu respektu. Druhý mi připomíná, že člověka lze milovat také tím, že ho nenecháme příliš dlouho samotného, položíme otázku podruhé a přidáme mu jídlo, přestože tvrdí, že už nechce.

Ani jeden není automaticky lepší. Český respekt může být osvobozující, ale také chladný. Vietnamská péče může být hřejivá, ale někdy dusivá. Přímost může chránit před nedorozuměním a současně zbytečně zranit. Nepřímá komunikace může zachovat vztah a současně nechat člověka tápat. Každá hodnota má stín, který z prostředí, kde je běžná, nemusí být dobře vidět.

Možná právě proto má smysl dívat se na vlastní reakce bez potřeby okamžitě rozhodnout, kdo má pravdu. Kdy se ve mně objeví podráždění, co přesně ho vyvolalo, proč něčí zájem čtu jako zásah a proč mi společnost připadá jako hluk, přestože ostatní ji vnímají jako péči. A také opačně, kdy mi česká zdrženlivost začne z dálky připadat méně jako respekt a více jako obava někoho obtěžovat. Kdy si uvědomím, že soukromí může člověka chránit, ale také dokonale skrýt jeho osamělost. Kdy mi začne být příjemné, že se někdo zeptá znovu, že nabídka není stažena při prvním odmítnutí a že přítomnost nemusí mít předem domluvený začátek a konec. Nemusím si z každé zkušenosti odnést rozsudek. Někdy stačí si jí všimnout.

To je možná největší rozdíl mezi cestováním a pobytem. Při cestování člověk často hledá věci, které jsou jiné. Při delším pobytu si začne všímat věcí, které byly celou dobu jiné v něm. Myslela jsem si, že mě ve Vietnamu překvapí země. Hluk, doprava, rytmus dne, počasí, jídlo a způsob života. Samozřejmě mě překvapují a některé každý den znovu. Mnohem více mě ale překvapuje, kolik Česka jsem si přivezla v sobě.

Ne českou vlajku, humor ani potřebu mluvit o počasí, přestože poslední z uvedeného je možná silnější kulturní dědictví, než jsme ochotní připustit. Přivezla jsem si způsob, jakým čekám. Jak chápu slovo soukromí. Jak dlouho potřebuji být sama. Jaké otázky považuji za osobní. Jak jasně chci slyšet odmítnutí. Jak důležité je pro mě vědět, co bude zítra.

Přivezla jsem si také určitou opatrnost. Nechtít překážet, nebýt příliš hlasitá, raději se nejprve zeptat, čekat na pozvání a stáhnout se dříve, než riskovat, že jsem se přidala někam, kam jsem neměla. Ve Vietnamu někdy zjišťuji, že tato opatrnost nemusí vždy působit jako slušnost. Může vypadat jako odstup, neochota nebo čekání, až někdo udělá práci za mě. V prostředí, kde se pomoc často neoznamuje, ale jednoduše začne, může moje otázka „Mohu nějak pomoci?“ znít méně užitečně než okamžik, kdy prostě vezmu první věc do ruky.

To jsou chvíle, kdy kultura přestává být abstraktní. Není to diskuse o hodnotách. Je to okamžik, kdy stojím v kuchyni a nevím, zda mám čekat na instrukce, nebo začít krájet. A možná právě v kuchyni se dá o příslušnosti dozvědět víc než z mnoha velkých debat. Kdo sedí, kdo obsluhuje, kdo začne uklízet, kdo komu přidá, kdo smí odmítnout, kdo si všimne prázdné misky, kdo zůstane sedět a kdo automaticky vstane. Člověk může ovládat jazyk, znát rodinnou historii a stále chvíli stát s talířem v ruce, protože neví, kam přesně patří v daném pohybu.

To není selhání identity. Je to připomínka, že příslušnost není znalostní test ani soubor správných odpovědí, které se člověk může naučit a potom je používat bez chyby. Je to vztah, který vzniká opakováním, pozorností a ochotou zůstat i ve chvíli, kdy člověk působí trochu neobratně. Možná se tedy ve Vietnamu neučím být více Vietnamkou. Ani se nesnažím dokázat, že jsem ve skutečnosti Češka. Učím se vidět věci, které byly ve mně tak dlouho, že jsem je považovala za neutrální.

V Česku jsem si často uvědomovala, že vypadám vietnamsky. Ve Vietnamu si poprvé naplno uvědomuji, jak moc se chovám česky. Ne ve velkých věcech, ne v dokumentech, politice nebo v tom, které zemi říkám domov. Spíš ve vzdálenosti, kterou nechávám mezi těly, v tom, jak dlouho mi připadá slušné nechat člověka o samotě, v očekávání, že ne bude vysloveno jako ne, v potřebě vědět, co bude zítra, a v představě, že nepoložená otázka mi ponechává svobodu neodpovídat.

Myslela jsem si, že pobyt ve Vietnamu mi ukáže, co je na mně vietnamské. Zatím mi mnohem přesněji ukazuje, kolik Česka jsem v sobě měla celou dobu, aniž jsem mu kdy musela dávat jméno. A možná právě proto jsem sem potřebovala přijet. Ne proto, abych si vybrala, kam patřím, ale abych konečně uviděla, co všechno si s sebou nesu, i když mám prázdné ruce.