Slovo cloud je vlastně docela geniální. Zní lehce, čistě a skoro nehmotně. Fotky máme v cloudu, dokumenty v cloudu, zálohy v cloudu, hudbu v cloudu. Když něco nahrajeme do cloudu, skoro jako bychom to někam odložili mimo fyzický svět. Už to není tady, není to v počítači ani v telefonu, prostě to tak nějak je. Někde. Nad námi, pokud člověk vezme tu metaforu příliš vážně.

A přitom jsem dnes ráno skončila u zprávy o ruských podmořských plavidlech někde u Svalbardu a o optických kabelech ležících pod mořem. Británie, Norsko a Spojené státy podle západních představitelů na jaře narušily ruskou operaci, při níž měla plavidla spojená s ruskou hlubokomořskou jednotkou simulovat sabotáž důležitých podmořských kabelů. Žádný kabel nakonec poškozen nebyl.

Rusko je samozřejmě samo o sobě téma na několik jiných článků. Mně se ale hlava zasekla někde úplně jinde. U toho kabelu. Internet používám každý den asi stejně samozřejmě jako vodu z kohoutku. Otevřu telefon, něco načtu, něco pošlu do Česka, něco přijde z druhého konce světa, pustím video a dál o tom nepřemýšlím. Z telefonu mi navíc žádný internetový kabel nevede, takže celá věc působí skoro dokonale bezdrátově. Wi-Fi, mobilní data, cloud. Samá slova, která zní, jako by hmota byla něco trochu zastaralého.

Pak člověk otevře mapu podmořských kabelů a zjistí, že pod oceány vede něco, co vypadá skoro jako nervová soustava planety. TeleGeography ve své letošní mapě eviduje 694 aktivních nebo plánovaných kabelových systémů a 1 893 míst, kde vystupují na pevninu. Evropská komise uvádí, že podmořské komunikační kabely přenášejí přibližně 99 procent mezikontinentálního internetového provozu.

A ano, tady přesně začíná moje obvyklá chyba. Nebo možná oblíbená vlastnost. Kliknu na jednu věc, pak na druhou. Otevřu si tři záložky, z nich je sedm, z nich je dvanáct a někde mezi nimi začnu číst o landing stations, opravárenských lodích, redundanci, hloubkách oceánu a o tom, kudy vlastně vede internet mezi kontinenty. Králičí nory. Rabbit holes. Občas spíš červí díry, protože po dvaceti minutách už ani pořádně nevím, jak jsem se z původního článku dostala tam, kde právě jsem.

Pokud si někdo myslí, že svoje texty píšu tak, že ráno vstanu už vybavená znalostmi o infrastruktuře globálních telekomunikací, tak ho bohužel musím zklamat. Včera bych kolem některých těch výrazů prošla a ani si jich nevšimla. Dnes je mám otevřené v pěti záložkách a zkoumám mapu kabelu někde mezi Egyptem a Asií.

Nikdy si tady nehraju na nejchytřejší osobu v místnosti. Spíš jsem ta, která si všimla pootevřených dveří a teď nutně potřebuje vědět, co je za nimi.

Někdy tam nic zajímavého není a článek z toho nevznikne. Jindy chytím téma za zadní tlapku a už ho nepustím, dokud se alespoň trochu nepodívám, kam vede. Tentokrát mě zavedlo pod moře. A vlastně mě překvapilo, jak moc se mi ten obraz líbí. Ne ta možná sabotáž, samozřejmě, ale ten náhlý návrat fyzična do něčeho, co jsem si zvykla chápat skoro jako abstrakci.

Internet má geografii. Má svoje přístavy, pobřeží a úzká místa. Má kabely, které někdo musel vyrobit, naložit na loď, položit na mořské dno a které někdo jiný bude muset opravit, když se něco pokazí. Má místa, kde vystupuje z vody na pevninu. Má dokonce svoje opravárenské lodě. To poslední mě z nějakého důvodu fascinuje skoro nejvíc. Někde existují lidé, jejichž úplně normální pracovní den může spočívat v tom, že jedou na moře opravit internet. To je nádherně málo futuristické. Možná jsem jen příliš dlouho poslouchala slovo cloud.

Technologie je zvláštní v tom, že čím lépe funguje, tím víc nám dovoluje zapomenout, z čeho je vyrobená. Doma mě nezajímá trasa elektrického vedení, dokud nevypadne proud. Nepřemýšlím nad tím, kudy přesně teče voda, dokud téct nepřestane. Internet se téhle neviditelnosti přiblížil skoro dokonale. Telefon ukazuje několik obloučků Wi-Fi a tím pro mě většinou celý příběh končí, jako by internet prostě přiletěl vzduchem bylo docela přijatelné technické vysvětlení.

Ve skutečnosti právě možná něco proběhlo routerem, optickým vláknem, datovým centrem a pak stovky nebo tisíce kilometrů pod mořem. A já jsem mezitím akorát naštvaná, že se fotografie načítala dvě sekundy.

Nechci z toho dělat další text o tom, že civilizace visí na vlásku a všichni bychom se měli bát. To by byla jednak otrava a jednak by to nebyla pravda. Síť má záložní trasy, kabely se poškozují i z úplně banálních příčin a provoz lze přesměrovávat. Právě odolnost, záložní kapacity a rychlejší opravy dnes řeší i Evropská unie. Mnohem zajímavější mi připadá to, jak snadno jsme díky digitalizaci přestali vnímat fyzickou stránku věcí, které používáme každý den.

Digitalizace svět neudělala nehmotným. Jen jeho hmotu odsunula někam, kam se běžně nedíváme.

Platím telefonem a peníze začnou působit abstraktně. Fotografie se sama zazálohuje a úložiště působí nekonečně. Napíšu zprávu člověku na druhém konci světa a vzdálenost se smrskne na malé oznámení na displeji. Technologie odvedla tak dobrou práci při schovávání svých švů, že jsem skoro zapomněla, že nějaké vůbec má.

Možná proto mě dnešní zpráva o Svalbardu zaujala víc, než bych čekala. Představa kybernetického útoku je už tak známá, že skoro nikoho nepřekvapí. Někdo sedí u počítače, někam se nabourá, objeví se slovo malware a obrázek člověka v mikině s kapucí, protože bez něj by zřejmě žádný článek o hackerech nemohl být publikován. Ale podmořské plavidlo někde v arktické vodě u optického kabelu? To je skoro směšně analogové. Jako kdyby digitální budoucnost měla zezadu malá dvířka a za nimi byl pořád ten starý fyzický svět.

A možná právě tady moje dnešní králičí nora končí. Bez velkého varování a bez představy, že jsem během jednoho dopoledne pochopila globální telekomunikační infrastrukturu. To opravdu ne. Jen se teď na jednu známou věc dívám trochu jinak.

To mám na podobném objevování asi nejradši. Nemusím z každé králičí nory vylézt jako expertka. Úplně mi stačí, když z ní vylezu s jednou věcí, které si od té chvíle budu všímat. Takže až příště někam nahraju fotografii „do cloudu“, obláček už si asi nepředstavím. Spíš studenou vodu, tmu, kilometry oceánu a někde hluboko pod tím vším velmi skutečný kabel, kterým právě prochází kus mého úplně obyčejného dne.