Na hranolkách z fastfoodu je příjemné mimo jiné to, že od nich nikdo neočekává velký gastronomický zážitek. Člověk ví, co dostane. Pravděpodobně by se mohl najíst lépe, zdravěji a v podniku, kde by mu k jídlu vysvětlili původ brambor. Jenže někdy prostě chce hranolky. Horké, slané, trochu mastné a nejlépe bez doprovodné přednášky o výživě. S tím, co sleduju nebo poslouchám, to mám občas podobně. Jsou večery, kdy mám chuť na dobrý film, který mě donutí přemýšlet, nebo na seriál, kde si někdo dal práci se scénářem. A pak jsou večery, kdy chci něco předvídatelného, přehnaného a možná i trochu hloupého. Něco, u čeho se nemusím soustředit na každý dialog a po skončení si dohledávat rozhovor s režisérem. Prostě kulturní fastfood.

Zajímavé je, že u jídla mi podobná volba připadá docela normální. Když si dám burger, nemám potřebu okolí ujišťovat, že jinak samozřejmě oceňuju kvalitní gastronomii. U filmu nebo hudby je to jiné. Tam jako by k některým zálibám automaticky patřila malá omluva. Já vím, že je to blbost. Já vím, že to není kvalitní. Já se na to vlastně dívám ironicky. Ta poslední formulace je obzvlášť šikovná. Umožňuje nám něco si užít a současně se tvářit, že jsme nad tím celou dobu měli intelektuální převahu. Není to naše skutečná záliba, jen takový sociologický experiment prováděný z pohodlí gauče. Angličtina pro podobné věci používá výraz guilty pleasure. Provinilé potěšení. Vždycky mě na něm trochu zarazilo to slovo guilty. Kdy přesně se z obyčejného potěšení stalo něco, za co bych měla cítit vinu? A kdo o tom rozhoduje? Existuje někde komise, která pravidelně aktualizuje seznam kulturně přijatelných zálib? Ráda bych viděla zápis z posledního jednání.

Samozřejmě chápu, že ne všechno, co nás baví, musí být dobré. Vlastně právě o tom mluvím. Jen si nemyslím, že je potřeba tuhle skutečnost pokaždé předkládat jako přiznání.

Sledovat něco ironicky je docela pohodlné. Člověk se může bavit, ale kdyby se někdo ptal, pořád může tvrdit, že jen prováděl terénní výzkum.

Mám poměrně silné názory na věci, které čtu a sleduju. Dokáže mě rozčilovat špatně napsaný dialog, historický nesmysl nebo ženská postava, jejíž jedinou funkcí je motivovat nějakého muže k osobnímu růstu. Někdy mi stačí několik minut a už v duchu přepisuju scénář. Což je samozřejmě nesmírně užitečná činnost, zejména když o ni nikdo nežádal. Jenže občas mě i špatně napsaný seriál baví. Můžu si všimnout všech jeho nedostatků, kroutit hlavou nad rozhodnutími tvůrců a přesto chtít vidět další díl. Třeba kvůli výpravě, hudbě, zajímavému hereckému výkonu nebo prostě proto, že je to celé tak přehnané, až je to svým způsobem zábavné. Některé seriály jsou trochu jako jídlo, které by v soutěži kuchařů neobstálo, ale ve dvě ráno byste si ho dali s naprostou spokojeností. A já se odmítám tvářit, že si na té druhé zkušenosti nemůžu pochutnat jen proto, že jsem schopná rozpoznat tu první.

Vkus se totiž postupně stal něčím víc než souborem osobních preferencí. Používáme ho jako způsob, jak ostatním sdělit, kdo jsme. Oblíbené knihy, filmy, hudba, oblečení nebo dokonce způsob, jakým si zařizujeme byt, fungují jako malé veřejné životopisy. Některé záliby naznačují inteligenci, jiné originalitu, další společenské postoje. A některé raději přiznáme až ve chvíli, kdy máme jistotu, že nás dotyčný nebude soudit. Internet to celé ještě trochu zkomplikoval. Když je možné téměř každou preferenci zveřejnit, okomentovat a zařadit do nějaké estetiky, začíná být lákavé vybírat si věci i podle toho, co o nás říkají. Oblíbená kniha nemusí být jen oblíbenou knihou. Může se stát součástí obrazu člověka, který ji čte. Hudební vkus zase způsobem, jak naznačit, že jsme dostatečně zajímaví a rozhodně neposloucháme to samé co všichni ostatní. Pak je trochu nepohodlné přiznat, že nás vedle všech těch pečlivě vybraných věcí baví i něco úplně obyčejného.

Přitom právě podobné rozpory mám na lidech ráda. Někdo může číst filozofii a znát nazpaměť texty příšerných popových hitů. Někdo se vyzná v designu, ale jeho nejoblíbenější hrnek vypadá jako výsledek nešťastného setkání keramické dílny s obchodem se suvenýry. A někdo dokáže vést dvouhodinovou debatu o současné kinematografii, aby si potom dobrovolně pustil romantickou komedii, jejíž konec je jasný ještě před úvodními titulky. Nepřipadá mi to jako nedostatek vkusu. Spíš jako docela dobré znamení, že se člověk ještě úplně neproměnil ve vlastní veřejný profil.

U sebe si navíc všímám jedné nepříjemné vlastnosti. Mám tendenci téměř všechno analyzovat. Zajímá mě, jak fungují média, jazyk, technologie, proč některé věci přitahují pozornost a co o nás vypovídá způsob, jakým je používáme. Je to užitečné, dokud nezačnu podobně přistupovat i k vlastnímu volnému času. Něco mě pobaví a já už přemýšlím, proč je to vlastně vtipné. Něco mě dojme a okamžitě mě napadne širší kulturní kontext. Pustím si seriál a místo obyčejného sledování začnu rozebírat jeho vyprávěcí strukturu. Někdy si připadám, jako bych si k večerní zábavě dobrovolně přidělila domácí úkol. Nedávno mě například opravdu potěšilo vítězství Nene Royal. Sledovala jsem její hudbu a měla jsem radost, že se jí něco podařilo. Takovou tu trochu přehnanou radost z úspěchu někoho, koho osobně vůbec neznáte. Dalo by se o tom napsat hodně. O talentových soutěžích, mladých hudebnicích, očekáváních publika nebo o tom, jak si vytváříme vztahy k lidem na obrazovce. Ale v tu chvíli jsem prostě měla radost. A někdy mi připadá docela příjemné nechat věci v tomhle stavu.

Podobně je to s marnivostí. Občas mám ráda něco jen proto, že je to hezké. Nebo trochu přezdobené. Nebo mi to prostě sluší. Nemusím z každého takového rozhodnutí vyrábět malé pojednání o ženské identitě, estetických normách a sebevyjádření. Můžu mít ráda černý lak na nehtech, protože se mi líbí černý lak na nehtech. To je celá argumentace. Děkuji za pozornost. Trochu mě baví, jak těžké může být podobnou jednoduchost přijmout. Jako bychom věcem museli dodatečně přidělovat význam, aby si zasloužily místo v našem životě. Pokud něco čteme, mělo by nás to vzdělávat. Pokud něco sledujeme, mělo by to mít kulturní hodnotu. Pokud se něčemu věnujeme, ideálně bychom se v tom měli zlepšovat. A pokud něco milujeme úplně bezdůvodně, měli bychom alespoň najít zajímavý způsob, jak o tom mluvit. Odpočinek, ale produktivní. Tohle mi připadá jako zvláštní past pro lidi, kteří jsou zvyklí přemýšlet. Schopnost analyzovat svět je skvělá věc. Jen se z ní občas stává povinnost. A pak už nestačí něco zažít, musíme tomu ještě porozumět, pojmenovat to a ideálně z toho něco vytvořit.

Z některých věcí nechci mít názor. Chci z nich mít hezký večer.

Neznamená to, že přestanu být kritická. Když mě něco skutečně rozčiluje nebo považuju za škodlivé, asi to nedokážu jen tak vypnout. A některé příběhy jsou jednoduše tak špatné, že mě nebaví, ani kdybych se snažila. Kulturní fastfood taky není automaticky dobrý jen proto, že je rychlý a nenáročný. Ale líbí se mi představa, že svůj vkus nemusím neustále hlídat. Že mohu ocenit něco opravdu kvalitního a zároveň mít slabost pro věci, které žádnou zvláštní prestiž nemají. Že se nemusím pokaždé rozhodovat, jestli je moje potěšení dostatečně inteligentní, originální nebo společensky přijatelné.

Možná je za tím i obyčejná únava z toho, jak často dnes máme něco dokazovat. Na internetu svůj názor, v práci svou užitečnost, v osobním životě vlastní rozhodnutí. Dokonce i odpočinek se někdy prezentuje jako investice do budoucí výkonnosti. Člověk se jde projít, aby byl produktivnější. Čte, aby se rozvíjel. Spí, aby lépe fungoval. A pokud si pustí něco hloupého, měl by to alespoň dělat s vědomím, že jde o ironicky konzumovaný kulturní artefakt. Přitom si občas chci jen sednout a nebýt na chvíli zajímavá. Ani vzdělaná, ani originální, ani mimořádně uvědomělá. Jen člověk, který má za sebou dlouhý den a chce vědět, jestli se dvě nesnesitelně předvídatelné postavy konečně dají dohromady. Ano, samozřejmě že dají. Dokonce už tuším, při jaké písničce. Stejně se podívám.

A když to pak budu s někým probírat, možná si postěžuju na příšerný scénář, zbytečné komplikace a herce, kteří se snažili zachránit dialogy, jež by lépe fungovaly jako upozornění na obalu výrobku. Možná si z toho udělám legraci. Ale nechci předstírat, že mě to vlastně nebavilo. Některé věci jsou prostě dobré. Jiné jsou špatné a nudné. A pak existuje ta podivně rozsáhlá kategorie věcí, které nejsou nijak zvlášť dobré, ale člověk se k nim stejně rád vrací. Tu poslední kategorii bych nerada ztratila jen proto, že se nevejde do představy o mém vkusu.

Ostatně, kdybych se měla ve všem řídit jen tím, co považuju za kvalitní, pravděpodobně bych měla mnohem kultivovanější večery. A podstatně méně zábavy.