V realitním inzerátu stojí, že se nabízí útulný byt v atraktivní lokalitě. Na fotografiích vidím postel, kuchyňskou linku a židli, která se při troše nepozornosti pravděpodobně stane součástí sprchového koutu. Makléř tomu říká efektivní využití prostoru. Já tomu říkám místnost, ve které se musím rozhodnout, jestli budu vařit, nebo existovat. Obojí současně by mohlo být nadstandardní využití nemovitosti.

Cena je ovšem velmi sebevědomá. Tak sebevědomá, že bych jí skoro chtěla pogratulovat. Někteří lidé stráví roky učením, prací a osobním rozvojem, aby získali podobnou míru sebedůvěry. Tahle garsonka to zvládla bez jediného okna do dvora.

A nejde jen o bydlení. Jídlo stojí víc, než bychom chtěli, energie dokážou překvapit i člověka, který si myslel, že už má všechna dospělácká překvapení za sebou, a běžný nákup se občas podobá drobné finanční krizi s účtenkou. Člověk pracuje, platí, snaží se něco ušetřit a postupně zjišťuje, že normální život se začíná prodávat jako luxusní služba. Jen bez zákaznické podpory a s velmi obtížným zrušením předplatného.

Lidé jsou pochopitelně naštvaní. A já jim to nezazlívám. Pokud vám po zaplacení nájmu, jídla a ostatních nezbytností zbývá jen částka, o které se nedá mluvit bez lehkého nervového tikání, nepotřebujete vysvětlit, že máte být vděčnější. Potřebujete, aby se s tím něco dalo dělat.

Jenže právě v takové chvíli přichází otázka, na kterou se dá postavit překvapivě úspěšná politická kariéra.

Kdo za to může?

Mohli bychom začít u lidí a institucí, kteří skutečně rozhodují o penězích, majetku a pravidlech. U firem, které mají velký podíl na trhu. U vlastníků rozsáhlého majetku. U politiků, kteří rozhodují, co se bude stavět, zda bude dost dostupných bytů, jak se budou danit různé druhy příjmů nebo jak se budou chránit zaměstnanci. Mohli bychom se zajímat o lobbing, střety zájmů a o to, proč mají některé skupiny mnohem snazší přístup k lidem, kteří rozhodují.

To všechno by samozřejmě vyžadovalo trochu práce. Museli bychom zjistit, kdo co vlastní, kdo co prosadil a komu jaké rozhodnutí skutečně pomohlo. Navíc bychom mohli dojít k nepříjemnému závěru, že neexistuje jediný padouch, jehož odchodem se všechny ceny vrátí do normálu.

A přiznejme si, že to není zrovna ideální materiál na předvolební billboard. „Vaše ekonomické potíže vznikly souběhem několika strukturálních faktorů“ se do velkých písmen vejde jen za cenu velmi nešťastné typografie.

Naštěstí existuje jednodušší odpověď.

Už jsem málem řekla miliardáři, že?

Ale kdepak. Málem jste mě nachytali.

Správná odpověď jsou přece cizinci.

Nevím, jak to přesně funguje. Člověk přijede do nové země, snaží se vyznat v úřadech, sehnat práci, naučit se jazyk a pochopit, proč se v obchodě prodává tolik druhů hořčice. A přesto mezi vyřizováním pobytu a první výplatou stihne rozvrátit trh s nemovitostmi, zvýšit ceny potravin a připravit místní obyvatelstvo o ekonomickou budoucnost.

Na člověka, kterému ještě minulý týden někdo vysvětloval, že se neumí integrovat, je to obdivuhodná schopnost řídit národní hospodářství. Skoro bych mu svěřila ministerstvo financí. Zjevně je jediný, kdo v téhle zemi dokáže něco zásadního ovlivnit během několika návštěv úřadu.

Samozřejmě trochu přeháním. Jenže občas mám pocit, že ani ne tolik, jak bych chtěla.

Vezměme si bydlení. Když do města přibudou lidé, zvyšuje se poptávka po bytech. To platí bez ohledu na to, jestli přijeli z Vietnamu, Ukrajiny, Brna nebo vedlejší vesnice. Pokud se dlouhodobě staví málo, nové byty jsou drahé a dostupné nájemní bydlení téměř neexistuje, další zájemci situaci opravdu nezjednoduší. Tohle je docela obyčejná ekonomická skutečnost a nemá smysl ji popírat.

Ale člověk, který přišel hledat bydlení, přece nerozhodoval o tom, že se v daném městě léta nestavělo dost bytů. Nepřipravoval územní plán, neurčoval stavební pravidla ani nerozhodoval, jak se bude nakládat s obecním majetkem. Možná si dokonce, stejně jako místní, právě prohlíží inzerát na garsonku, do které se nevejde ani jeho zklamání.

Přesto se ve veřejné debatě občas stane, že jeden z těchto lidí dostane odpovědnost za celý výsledek. Máme málo bytů, stavíme pomalu, bydlení je pro mnohé investice a pro jiné existenční problém, ale nakonec ukážeme na někoho, kdo si chce pronajmout pokoj.

To je, jako kdyby restaurace léta odmítala přidat stoly, pak se před ní vytvořila fronta a majitel začal vysvětlovat, že hlavním problémem jsou hladoví zákazníci. Samozřejmě by mohl mít pravdu, že jich přišlo moc. Jen bych se ho také zeptala, co celou dobu dělal s jídelnou.

Když ukážeme na člověka, který hledá byt, nemusíme se ptát, kdo rozhoduje o tom, kolik bytů vznikne, komu budou patřit a za kolik se budou pronajímat.

Už slyším námitku, že přece nemůžeme za všechno vinit bohaté lidi. Souhlasím. Samotné vlastnictví majetku není morální selhání a ne každý pronajímatel je spekulant. Známý příběh o zlém kapitalistovi, který si každé ráno maže na chleba utrpení nájemníků, by se sice dobře četl, ale realita takhle pohodlně napsaná není.

Jenže mezi tvrzením „každý bohatý člověk je špatný“ a otázkou „komu současná pravidla nejvíc vyhovují“ je docela podstatný rozdíl. Kdo vlastní několik nemovitostí, prožívá růst jejich cen jinak než člověk, který si nemůže dovolit ani první. Pro jednoho je vyšší cena zprávou o růstu majetku, pro druhého zprávou, že bude dál bydlet s rodiči nebo s cizími spolubydlícími.

Oba se přitom mohou dívat na úplně stejný byt. Jen jeden vidí investiční příležitost a druhý místo, kam by si konečně mohl dát vlastní kartáček na zuby.

A pak je tu práce. Tady je schopnost migrantů být současně příčinou úplně opačných problémů skoro umělecká. Jednou nám berou pracovní místa, podruhé nepracují a žijí z podpory. Když pracují za nízkou mzdu, jsou problém pro domácí zaměstnance. Když si otevřou podnik, jsou problém pro konkurenci. A když uspějí, začneme přemýšlet, jestli nejsou až příliš úspěšní.

Člověk by skoro řekl, že vítězná strategie neexistuje.

V Česku přitom pracují statisíce lidí ze zahraničí. Platí daně, podnikají, zaměstnávají další lidi, starají se o pacienty, vaří, opravují, stavějí, uklízejí a dělají řadu dalších věcí, kterých si společnost velmi váží, dokud se nezačne řešit, kdo je vlastně dělá.

To samozřejmě neznamená, že pracovní migrace nemůže vytvářet problémy. Může. Zvlášť když zaměstnavatel využívá toho, že člověk nezná jazyk, bojí se ztráty pobytu nebo jednoduše nemá takovou možnost odmítnout špatné podmínky. Takový pracovník se může stát nástrojem pro snižování nákladů na úkor ostatních zaměstnanců. Jenže v tu chvíli bych se ráda zeptala, kdo mu ty podmínky nabídl.

Pokud zaměstnavatel platí lidem mizerně, nemůžeme celou debatu uzavřít tím, že se pracovníci měli narodit jinde. Zajímalo by mě, proč se špatné pracovní podmínky vyplatí a kdo má možnost je udržovat. Proti sobě totiž mohou stát dva lidé s podobně slabou vyjednávací pozicí, kteří by za normálních okolností měli docela dobrý důvod držet při sobě.

Ale to by bylo nebezpečně málo dramatické. Mnohem lepší je přesvědčit jednoho zaměstnance, že za jeho nízkou mzdu může druhý zaměstnanec. Zaměstnavatel si mezitím může v klidu dopít kávu. Konflikt byl úspěšně outsourcován.

Abych byla fér, ekonomika skutečně není příběh, ve kterém všichni bohatí lidé tahají za provázky a ostatní bezmocně čekají. Ceny ovlivňují náklady, poptávka, konkurence, daně, války, energie i rozhodnutí, která mohou být docela obyčejně chybná. Velká firma nemusí zneužívat svou pozici jen proto, že je velká. A vysoká cena ještě automaticky neznamená, že se někdo tajně domluvil, jak nás připravit o poslední peníze.

Jen bych ráda, aby tahle ochota rozlišovat platila pro všechny. Pokud jsme schopni vysvětlit, že zdražení másla má několik příčin, možná bychom podobnou intelektuální velkorysost mohli projevit i vůči člověku, který se přistěhoval za prací. Opravdu bychom neměli potřebovat doktorát z ekonomie, abychom pochopili, že ani on osobně neurčuje cenu elektřiny.

Na celé věci mě nejvíc fascinuje rozdíl mezi tím, kdo má moc něco ovlivnit, a tím, koho dokážeme snadno označit za viníka.

Velké firmy mohou mít prostředky na právníky, odborné analýzy a profesionální lobbing. Bohatí lidé mohou financovat kampaně, podporovat politické projekty nebo vlastnit média. To samo o sobě ještě neznamená, že porušují zákony nebo že si kupují každé rozhodnutí. Znamená to však, že jejich možnosti prosazovat vlastní zájmy bývají nesrovnatelné s možnostmi člověka, který si sotva může dovolit zůstat doma, když onemocní.

Všichni máme právo říct svůj názor. Jen někteří mají navíc rozpočet, aby jejich názor dorazil až na ministerstvo včetně prezentace, právního stanoviska a občerstvení.

A přesto se veřejný hněv často obrací na ty, kteří jsou nejlépe rozpoznatelní, nikoli na ty, jejichž rozhodování má největší dosah. Člověka s cizím příjmením nebo přízvukem si snadno představíme. Můžeme ho vyfotografovat, dát na billboard a připsat k němu velmi sebevědomý slogan. Stavební legislativa se fotí špatně. Daňová pravidla také. A dlouhodobá neschopnost řešit dostupné bydlení by na plakátu vypadala poněkud neatraktivně, i kdybychom jí pořídili profesionální portrét.

Systém nemá přízvuk. Člověk ano. A člověk se může začít bránit, což je pro politickou komunikaci další výhoda. Pokud mlčí, vypadá to, že nemá argumenty. Pokud se ozve, údajně se nechce přizpůsobit. Pokud se naštve, potvrzuje, že je problém. A pokud se snaží všechno trpělivě vysvětlit, vždycky se najde někdo, kdo mu připomene, že by měl být hlavně vděčný.

Je to krásně zařízený systém. Nejprve někomu přidělíme kolektivní vinu a potom mu nabídneme možnost ji vyvrátitslušně přijmout.

Možná jsem na tuhle logiku citlivější i proto, že jsem vyrostla mezi českým a vietnamským prostředím. Českost pro mě není abstraktní hodnota, kterou jsem se naučila obdivovat z dálky. Je to jazyk, kterým přemýšlím, běžné věci, které znám odmala, humor, kterému rozumím, a spousta úplně obyčejných zkušeností, o kterých se nepíšou eseje, protože nejsou ničím výjimečné.

Přesto vím, jak snadno se z člověka může stát reprezentant něčeho, co si sám nevybral. Stačí, aby jeho jméno nebo vzhled někomu připomněly, že existuje ještě jiná část světa. Najednou se od něj nečeká jen vlastní názor. Má také vysvětlovat migraci, integraci, kulturní rozdíly a pokud možno celkovou ekonomickou bilanci lidí s podobným původem.

Je to poměrně náročná agenda pro někoho, kdo se třeba jen přišel najíst.

A nechci tím říct, že je každá otázka na původ nepříjemná nebo že je každá kritika migrace projevem xenofobie. Není. Má smysl řešit, kolik lidí mohou města přijmout, jestli mají dost bytů a škol, jak fungují jazykové kurzy, kdo hradí náklady a zda se dodržují pravidla. Integrace se neuskuteční jen proto, že na ni někdo napíše pozitivní status. A lidé, kteří mají obavy ze změn ve svém okolí, si zaslouží skutečné odpovědi, ne automatické podezření ze špatného charakteru.

Jenže odpověď by měla odpovídat otázce. Pokud je problém nedostatek bytů, zajímá mě, kde se budou stavět. Pokud chybí místa ve školách, zajímá mě, jak je zajistíme. Pokud někdo porušuje pracovní zákony, zajímá mě, kdo to kontroluje a jaké budou následky. Původ člověka může být pro některé praktické otázky relevantní. Sám o sobě ale nenahradí řešení.

Politicky je ovšem mnohem příjemnější oznámit, kdo za všechno může. Takový výrok má několik výhod. Je krátký, nepotřebuje rozpočet a nikdo u něj nemusí vysvětlovat, proč se předchozích několik let neudělalo téměř nic. Stačí správně ukázat prstem. Odpovědnost za problém se přesune na někoho jiného a politická odpovědnost se mezitím vypaří.

Když navíc určíte dostatečně širokou skupinu viníků, nemusíte se obávat, že vám jednoho dne dojdou. Vždycky se najde další člověk, který přijel odjinud, mluví trochu jinak nebo není dostatečně podobný představě o tom, kdo sem údajně patří.

Přitom i ten člověk možná právě sedí u kuchyňského stolu a počítá peníze. Má drahý nájem, bojí se ztráty práce a přemýšlí, jestli si bude moct dovolit něco odložit. Možná má s místním člověkem víc společného než s milionářem, který mu je národností mnohem bližší. Ale společná ekonomická zkušenost se obtížně používá jako politická hranice. To už by se mohlo ukázat, že lidé stojí na stejné straně problému.

A to je na hledání viníků zvláštní. Často vypadá jako snaha vysvětlit svět, ale ve skutečnosti hlavně rozhoduje, s kým se máme přestat ztotožňovat.

Když člověku s nízkým příjmem vysvětlíte, že jeho největším nepřítelem je jiný člověk s nízkým příjmem, možná tím nezvýšíte ani jednu výplatu. Zato získáte dva lidi, kteří se budou hádat mezi sebou. A pokud jsou dost zaměstnaní tím, kdo komu bere práci nebo místo v tramvaji, zbude méně času na otázku, proč jsou oba tak snadno nahraditelní.

Tohle přesměrování hněvu nemusí být pokaždé výsledkem nějakého geniálního spiknutí. Někdy stačí lenost, politický oportunismus nebo prostá lidská potřeba mít jasného viníka. Složitá odpověď bývá únavná. Jednoduchá se dobře sdílí. A když máme strach o vlastní budoucnost, snadno uvěříme příběhu, ve kterém by všechno mohlo být v pořádku, kdyby tu jen nebyl někdo jiný.

Jenže problémy, které existovaly před jeho příchodem, jeho odchodem automaticky nezmizí. Nevznikne tím nová škola, nezrychlí se stavební řízení, nezvýší se mzda ani se samo neopraví rozhodnutí, které někdo odkládal roky.

Je zvláštní, kolik ekonomické moci připisujeme lidem, kterým současně odmítáme přiznat tu politickou.

Možná bychom proto měli být opatrnější, když nám někdo nabízí viníka, který je nápadně snadno rozpoznatelný a nápadně málo rozhoduje. Ne proto, že by migrace neměla žádné důsledky nebo že by bohatí lidé byli automaticky špatní. Ale protože chceme-li vědět, proč něco nefunguje, potřebujeme se podívat také na ty, kdo měli možnost to ovlivnit.

A hlavně bychom neměli zaměňovat odpověď, která nám poskytne okamžitou úlevu, za odpověď, která skutečně něco vysvětluje.

Drahé bydlení? Cizinci. Nízké mzdy? Cizinci. Drahé potraviny? Cizinci. Přeplněná doprava? Cizinci. Nestaví se? Cizinci. Zítra bude pršet? Nechci předbíhat vyšetřování, ale doporučila bych zkontrolovat hranice.

Pak se politici znovu pohádají o tom, kdo za naši situaci může, a lidé se vrátí ke svým účtům. Někdo k účtu za elektřinu, někdo k hypotéce a někdo k nájmu za tu útulnou garsonku, ve které musí před otevřením lednice odsunout židli.

Až zase uvidím předvolební plakát, podle kterého za náš drahý život může člověk, který přišel odjinud, nebudu se tentokrát ptát, odkud přišel.

Bude mě zajímat, kdo ten plakát zaplatil.