Automatické dveře mě občas nezaregistrují. Chvíli před nimi stojím, pak udělám krok dopředu, trochu couvnu a nakonec předvedu malý nedůstojný taneček, kterým se snažím přesvědčit čidlo, že mám v úmyslu vstoupit. Během několika vteřin stihnu zpochybnit vlastní výšku, hmotnost i právní nárok vejít do obchodu.

Je dost možné, že je čidlo špatně seřízené. Třeba jsem přišla pod úhlem, který mu nevyhovuje, nebo zrovna nezareagovalo. Z těch několika vteřin nedokážu určit příčinu a stejně se většinou radši posunu, než abych tam stála a čekala, až se problém rozhodne vyřešit sám. Zajímavá mi připadá rychlost, s jakou začnu opravovat vlastní chování. Dveře se nehýbou a já už přemýšlím, kde mám stát, jak se mám postavit a co jsem udělala špatně.

Proto se posunu. Je to praktičtější než čekat na technika, ale něco z toho drobného tanečku poznávám i jinde. Když se věc nechová tak, jak čekám, nejdřív hledám způsob, jak jí vyhovět. A protože člověk dokáže upravit svůj pohyb mnohem rychleji než konstrukci dveří, často se u toho ani nezastaví.

Podobnou ochotu přizpůsobit se ve mně vyvolává oblečení s označením „univerzální velikost“. Když to vidím, zajímá mě, pro který vesmír. Na Zemi pořád žijí lidé různých výšek, tvarů a proporcí, jen výrobci oblečení mají občas dojem, že by se tahle komplikace dala vyřešit větším výběrem velikostí jedním štítkem. U volného svetru nebo pružného oblečení se jedna velikost může docela dobře hodit širšímu okruhu lidí. Širší okruh ale pořád není celý vesmír.

Nabízet jedinou velikost je legitimní rozhodnutí. Některé střihy to dovolují, u jiných by více variant prodražilo výrobu, a ne každý obchod může držet na skladě všechno. Jen mi přijde podivné, jak se omezení nabídky dokáže převléct za vlastnost výrobku. „Máme jen jednu velikost“ by byla docela přesná informace. „Univerzální“ zní, jako by se zákazníkovi nabízelo něco navíc. Když mu to nakonec nesedí, má ještě příležitost přemýšlet, čím se od té univerzální představy liší.

Označení velikosti navíc není přírodní vlastnost těla. Je to číslo nebo písmeno, které někdo přiřadil určitému souboru rozměrů. Stejné písmeno může u dvou značek znamenat dost odlišné věci a člověk se tak v jednom obchodě bez potíží vejde do své obvyklé velikosti, zatímco jinde ne. Tělo se mezi dvěma e-shopy nijak záhadně nezměnilo. Změnily se tabulky, jenže ty o sobě většinou pochybovat nezačnou.

Mít jedinou velikost je výrobní rozhodnutí. Říkat jí univerzální už je trochu odvaha.

Abych zjistila, jestli se do nějakého oblečení vejdu a jestli mi bude dobře sedět, potřebuju víc než hezký název. Při nakupování online bych například ocenila fotografii, na které se modelka normálně postaví. Chci vědět, kam sahají nohavice, kde končí pas a jak oděv vypadá, když člověk zrovna nepředvádí gesto ženy, která zaslechla něco mimořádně zajímavého z vedlejší místnosti. Z některých produktových fotografií se toho o oblečení dozvím méně než o schopnosti modelky udržet rovnováhu.

Módní fotografie nemusí připomínat policejní dokumentaci. Chápu, že má ukazovat pohyb, náladu nebo způsob, jak oblečení kombinovat. Jenže vedle takové fotografie by mohla existovat ještě jedna, docela obyčejná. Člověk stojí, má obě nohy na zemi a je vidět, co dělá látka, když se s ní zrovna nic dramatického neděje. Pokud k tomu obchod přidá skutečné míry výrobku a údaje o výšce modelky, zákazník má aspoň z čeho vycházet. Neznamená to, že mu všechno dokonale padne. Znamená to, že nemusí hádat úplně naslepo.

Právě v tom je rozdíl mezi výrobkem, který má svoje hranice, a výrobkem, o jehož hranicích se dozvíme až doma. Kalhoty mohou být moc dlouhé, i když je s nimi samotnými všechno v pořádku. Horší je, když jejich délku před nákupem nepoznám, protože na všech fotografiích má modelka jednu nohu pokrčenou a tabulka velikostí připomíná spíš soubor přání než rozměrů. Pak se člověk nedozví jen to, že si vybral špatně. Musí ještě zpětně zjistit, podle čeho si vlastně vybírat měl.

A pak jsou tu kapsy. Dámské oblečení bez kapes na mě občas působí jako dlouhodobý pokus zjistit, kolik věcí unese žena v ruce, než začne být násilná. Ne každé šaty je musí mít a některým střihům by skutečně překážely. Jen je zajímavé, jak snadno se při navrhování něčeho tak běžného, jako jsou kalhoty nebo šaty, rozhodne, které potřeby budou samozřejmé a které si uživatelka vyřeší sama. Pravděpodobně kabelkou, kterou si může rovnou koupit ve stejném obchodě.

U dveří může jít o poruchu čidla, u oblečení o rozsah velikostí, který se výrobce rozhodl nabídnout, a u fotografií o to, čemu obchod při prezentaci dává přednost. Příčiny jsou různé. Výsledek je mi ale povědomý: dostanu hotovou věc spolu s nevyřčenou představou o tom, jak ji má člověk používat. Když do ní nezapadnu, obvykle začíná moje část práce: posunout se, přeměřit se, odhadnout, vyzkoušet, případně vrátit. Někdy je to maličkost. Jindy se teprve ukáže, kolik informací zůstalo na druhé straně.

Výrobce zpravidla zná hranice svého výrobku dřív než zákazník. Ten je někdy pozná až při používání.

Na tom, že věci mají hranice, není nic nepoctivého. Návrh musí vycházet z určitých rozměrů, materiálů, možností výroby a peněz. Neexistují kalhoty, které budou bez úprav stejně sedět každému tělu, a ani dveře nebudou za všech okolností bezchybné. Ale není jedno, co výrobek slibuje a jak snadno člověk pozná, jestli pro něj bude fungovat. Pravdivá velikostní tabulka nevyřeší všechny rozdíly mezi postavami. Může aspoň zabránit tomu, aby se z nákupu stala tipovací soutěž.

U věcí, ze kterých si můžu vybrat, je to často otázka pohodlí a peněz. Když mi nesedí konkrétní kalhoty, můžu hledat jiné, byť to občas znamená zbytečný čas a vracení balíků. U dveří do budovy, kterou potřebuju navštívit, je situace jiná. Tam už nestačí odpověď, že určitý způsob vstupu není pro každého. Možnost vejít dovnitř by neměla záviset na tom, jestli člověk dokáže provést právě ten pohyb, který někdo při návrhu předpokládal. Moje občasné potíže s čidlem mají samozřejmě mnohem menší dopad než dlouhodobě nepřístupný vstup. Právě proto je dobré rozlišovat mezi technickým zaváháním a návrhem, který s některými uživateli vůbec nepočítá.

Někdy pomůže další velikost, nastavitelný prvek nebo jiný způsob ovládání. A někdy by úplně stačilo přestat tvrdit, že je něco univerzální, a dát lidem informace, podle kterých se sami rozhodnou. Ne všechno musí fungovat pro každého stejně. Od věci, která je určená k používání, ale čekám, že se při jejím navrhování aspoň počítalo s tím, že ji nebudou používat jen lidé podobní tomu, kdo ji vymyslel.

Až mě automatické dveře zase jednou přehlédnou, nejspíš udělám totéž co vždycky. Posunu se dopředu, trochu couvnu a zkusím se čidlu připomenout. Na malou technickou závadu je to celkem rozumný postup. Jen už bych u toho nemusela řešit, jestli mám špatnou výšku, postoj nebo schopnost správně vstoupit do obchodu.

Občas se totiž pokazí prostě dveře.