U některých sýrů oceňujeme, že měly dost času uzrát. U vína se zajímáme o ročník a u starých domů obdivujeme patinu, kterou jim žádná novostavba nedokáže jednoduše napodobit. Jen u žen máme občas potřebu dodat, že na svůj věk vypadají dobře. Jako by člověk měl s každým dalším rokem trochu ztrácet nárok na obyčejný kompliment. Camembert má v tomhle ohledu docela příjemné podmínky. Nikdo mu u pultu neříká, že by mu hádal o deset let míň.

„Na svůj věk vypadáte dobře“ je zvláštní věta. Začne jako pochvala a v půlce se změní v hodnocení podle věkové kategorie. Člověk se nedozví jen to, že vypadá dobře. Dozví se také, že vzhledem k okolnostem mohl dopadnout podstatně hůř. A má být rád, protože ten druhý to přece myslel hezky. Což pravděpodobně opravdu myslel. Jen si do komplimentu přibalil malé srovnání, o které ho nikdo nežádal.

Na podobných větách mě zajímá právě to, co si do nich přidáváme, aniž si toho všimneme. „Na začátečníka vám to jde výborně“ může být docela užitečné povzbuzení, protože člověk se něco teprve učí a jeho zkušenost je pro hodnocení podstatná. Jenže když ženě řekneme, že dobře vypadá na svůj věk, co přesně tím měříme? Věk se samozřejmě na vzhledu často projevuje. To není žádné překvapivé odhalení. Ale vzhled není zkouška, na kterou se člověk připravuje dvacet let, aby potom dostal body za překonání očekávání své věkové skupiny. Přesto o něm někdy mluvíme, jako kdyby existovala tabulka, podle které by už v určitém roce neměl mít tak dobré výsledky.

„Vypadáte dobře“ je pochvala. „Na svůj věk“ k ní přidá tabulku, o kterou nikdo nežádal.

Nejzajímavější je, kterým směrem má takové srovnání fungovat. Když někomu řekneme, že by mu nikdo nehádal jeho věk, obvykle tím nemyslíme, že vypadá o patnáct let starší. Nikdo se nadšeně neobrací na třicetiletou ženu s tím, že by jí klidně tipoval pětačtyřicet, a nečeká, že se rozzáří. Je jasné, kterým směrem má být omyl lichotivý. A právě to mě zajímá víc než samotný kompliment. Proč je tak samozřejmé, že vypadat mladší znamená vypadat lépe?

Muži podobné poznámky samozřejmě slýchají také. Jen se mi zdá, že u žen má stárnutí zvláštní postavení. Muž může s přibývajícími roky získávat charisma, zkušenost nebo důstojný vzhled. Šediny se u něj někdy považují za součást přitažlivosti. U ženy bývají častěji něčím, k čemu je potřeba zaujmout stanovisko. Jestli si je nechá, zakryje, přijme, nebo se rozhodne „stárnout s grácií“. Jako by ani obyčejné přibývání let nemohlo probíhat bez správně zvoleného přístupu.

A co vlastně znamená stárnout s grácií? Někdy mi to připadá jako požadavek, aby žena přirozeně přijala něco, co na ní okolí ideálně nemá vidět. Neměla by se zoufale snažit vypadat mladší, protože to působí nedůstojně. Zároveň by ale neměla vypadat příliš staře, protože to se zase považuje za zanedbání. Má se o sebe starat, ale nemá být vidět, kolik úsilí ji to stojí. Požadavek zní přibližně takhle: Stárněte, jak chcete. Stárněte přirozeně, ale tak, aby to nebylo moc vidět. Je to docela náročná disciplína na něco, co se člověku děje i bez přihlášky.

U starých domů nám podobné nároky většinou nepřipadají nutné. Dokážeme ocenit opotřebované schody, popraskanou omítku nebo dřevěnou podlahu, na které je vidět, že po ní někdo desítky let chodil. Samozřejmě nechceme, aby se dům rozpadl, a někdy je potřeba ho opravit. Jen při tom často stojíme o to, aby neztratil úplně všechno, co na něm čas zanechal. U lidského obličeje se naopak někdy tváříme, že nejlepší péče je ta, po které není poznat, že nějaký čas vůbec uplynul. Zvláštní je, jak snadno dokážeme obdivovat historii věcí a zároveň očekávat, že člověk po sobě žádné viditelné stopy času nenechá.

Ten rozdíl samozřejmě není dokonalé přirovnání. Člověk není historická fasáda a camembert také není automaticky lepší s každým dalším týdnem. Příliš starý sýr bych nechtěla dostat jako důkaz úcty k času. Jen mě baví, jak rozdílně dokážeme mluvit o stejné věci podle toho, čeho se týká. U předmětů se stáří může stát součástí hodnoty. U člověka ho často bereme jako okolnost, kterou je potřeba velkoryse přehlédnout.

Někdy se tenhle způsob uvažování projeví i v tom, jak ženy popisujeme. „Pořád se drží.“ „Je velmi zachovalá.“ „Na svůj věk výborný stav.“ Stačilo by přidat „drobné známky používání, osobní odběr“ a máme téměř hotový inzerát na starožitný nábytek. U věcí je docela rozumné zajímat se o to, jestli po letech pořád fungují. U lidí bych ale byla opatrnější s představou, že jejich největší zásluhou je zůstat co nejpodobnější původnímu provedení. Člověk totiž není výrobek, jehož hodnotu určuje hlavně to, jak málo je na něm poznat, že už má něco za sebou.

Do toho všeho vstupuje ještě náš vlastní vztah k vzhledu. Někdo chce šediny, někdo si barví vlasy. Někomu vrásky nevadí, jiný se je snaží zmírnit. Někdo investuje do kosmetiky, zákroků nebo cvičení, protože ho to baví, pomáhá mu to cítit se dobře nebo se mu prostě líbí určitý výsledek. Nevidím důvod z těchto rozhodnutí dělat zkoušku správného vztahu ke stárnutí. Žena nemusí svoje vrásky milovat, aby směla zestárnout, a nemusí je vystavovat na odiv, aby dokázala, že přijímá sama sebe. Ostatně i z povinného nadšení pro přirozené stárnutí se dá poměrně snadno vyrobit další úkol, který mají ženy správně splnit.

Problém podle mě nezačíná ve chvíli, kdy někdo chce vypadat mladší. Začíná spíš tehdy, když se mladší vzhled považuje za samozřejmý cíl, vůči kterému se hodnotí všichni ostatní. Potom už nejde jen o osobní vkus. Člověk může být se svým obličejem docela spokojený, dokud mu někdo s dobrým úmyslem neoznámí, že je na svůj věk překvapivě zachovalý. Najednou se ocitne v soutěži, do které se ani nepřihlásil. A ještě by měl poděkovat za dobré umístění.

Vypadat dobře není totéž co vypadat mladší. Jen jsme si ta dvě hodnocení až podezřele často zvykli zaměňovat.

Na komplimentech je přitom zajímavé, jak málo si někdy všímáme jejich obsahu. Chceme někomu udělat radost, řekneme první milou věc, která nás napadne, a dál ji nezkoumáme. V běžné konverzaci je to pochopitelné. Ne každý rozhovor musí projít jazykovou kontrolou a ne každý, kdo podobnou pochvalu dostane, ji musí považovat za urážku. Někoho opravdu potěší, že působí mladším dojmem. Jen mi připadá zajímavé, že nás vůbec napadne něčí vzhled chválit právě tím, že ho porovnáme s představou, jak by měl v daném věku vypadat.

Navíc není vždycky jasné, co vlastně znamená „vypadat na svůj věk“. Lidé stejného věku se mohou výrazně lišit a naše představy o tom, jak má kdo vypadat, se mění podle toho, koho běžně vídáme. Padesátiletý člověk není jedna konkrétní podoba obličeje, stejně jako pětadvacetiletý. Přesto někdy mluvíme o věku, jako by měl každý ročník předepsaný vzhled a někteří lidé se z něj úspěšně vyvlékli. Kdo přesně tu tabulku vytvořil, nevím. Ale zjevně má docela přísnou kontrolu kvality.

A možná právě proto stojí za to přemýšlet, co vlastně chceme pochválit. Jestli někomu sluší účes, můžeme říct, že mu sluší účes. Jestli se nám líbí, jak vypadá, můžeme mu to říct taky. Není nutné k tomu přikládat informaci, jak moc nás jeho vzhled překvapil vzhledem k datu narození. Někdy totiž kompliment vypovídá víc o tom, co jsme od člověka čekali, než o člověku samotném.

Nepotřebuju, aby se ze stárnutí stala další povinně oslavovaná věc. Někdo má z přibývajících let radost, někomu vadí a někomu je to zrovna úplně jedno. Žádná z těch možností nepotřebuje veřejné hodnocení. Jen mi připadá zvláštní, jak často za úspěch považujeme, když na člověku není poznat, že mu nějaké roky přibyly. Jako by nejlepší způsob, jak dobře stárnout, bylo přesvědčit okolí, že se nám to vlastně vůbec neděje.

Když tedy chci někomu říct, že mu to sluší, mohla bych vynechat jeho ročník. Nemusím předstírat, že věk neexistuje, ani ho považovat za něco špatného. Jen není nutné přidávat výsledky srovnávacího testu pokaždé, když se mi někdo líbí. Camembert ostatně taky nechválím za to, že na svůj věk ještě vypadá docela jedle.