Přestaňte mi říkat, že jsem odvážná.

„Ty jsi tak odvážná.“

Je to věta, která se většinou tváří jako kompliment a většinou jím také chce být. Objevuje se, když se někdo odstěhuje do jiné země, odejde z práce, začne znovu, cestuje sám nebo se rozhodne žít způsobem, který se nevejde do představ člověka, jenž se právě dívá. Je v ní obdiv, někdy upřímný. A také zvláštní jistota, že už víme, co se v tom příběhu stalo. Někdo sebral odvahu a udělal něco, na co bychom si sami netroufli.

Jenže odkud přesně víme, kolik odvahy to vyžadovalo? Vidíme výsledek, možná několik fotografií a občas nějaké vyprávění. Nevidíme všechna rozhodnutí, která mu předcházela, ani to, co člověk považoval za horší možnost. Když člověk stráví přibližně pětadvacet let života v Česku a potom začne žít ve Vietnamu, zvenčí to může vypadat jako velký skok. Je snadné všimnout si vzdálenosti, změny jazyka a jiného prostředí. Mnohem hůř se odhaduje, co k takovému rozhodnutí vedlo a jaké možnosti měl člověk skutečně na stole. Může v něm být zvědavost, praktické důvody, rodina, únava z dosavadního uspořádání nebo prostě chuť zjistit, jaké to bude. Nemusí za ním stát jeden velký okamžik, kdy člověk překonal sám sebe.

Slovo odvaha to všechno elegantně zabalí do jedné vlastnosti. Člověk je odvážný, rozhodl se, překonal strach, vydal se vlastní cestou. Máme hotový příběh i jeho hlavní charakterovou vlastnost. Už se nemusíme ptát na podrobnosti. A právě to mě na té větě někdy zajímá víc než samotný kompliment.

Když někomu řekneme, že je odvážný, často tím popisujeme vlastní představu o jeho riziku. Představujeme si, čeho bychom se báli my, co bychom nedokázali opustit a jak moc by nás znervózňovala nejistota. Pak se podíváme na člověka, který udělal něco jiného, a nazveme ho odvážným. Jeho rozhodnutí jsme právě změřili vlastním metrem. „Já bych na to neměla.“ „Já bych se bála.“ „Já bych nikdy nedokázala odejít.“ Tyhle věty mohou být naprosto upřímné. Zároveň ale vytvářejí pohodlnou vzdálenost. Ty jsi ta odvážná, já jsem ten člověk, který by to nedokázal. Oběma nám zůstane naše dosavadní role a rozhovor může pokračovat k dalšímu tématu.

Někdy je označení za odvážnou způsob, jak obdivovat cizí rozhodnutí, aniž bychom museli přemýšlet, proč nám vlastní život připadá tak obtížně změnitelný.

Neznamená to, že každý kompliment skrývá závist nebo že se za ním vždycky schovává nějaký psychologický trik. Lidé se často jen snaží říct něco hezkého. Jenže i dobře míněná věta může nést představu, kterou si její adresát vůbec nevybral.

Zvlášť zajímavé je to u rozhodnutí, která se týkají žen. Žena, která žije sama, nechce děti, odejde ze vztahu, cestuje bez doprovodu nebo si zařídí život jinak, než se očekávalo, bývá často popisována jako odvážná, inspirativní nebo obdivuhodná. U podobných rozhodnutí se někdy zdá, že samotná samostatnost ženy potřebuje zvláštní vysvětlení. Od muže se může očekávat, že si vybere vlastní cestu, zatímco žena za ni dostane pochvalu, jako by tím překonala něco, co se od ní běžně čeká. Samozřejmě záleží na konkrétní situaci, ale ten rozdíl stojí za pozornost. Přitom některé z těch věcí jsou prostě životní volby. Nemusí být snadné, ale nemusí z nich být ani hrdinská výprava.

Možná jsme si zvykli, že existuje nějaká správná posloupnost. Nejdřív škola, potom práce, vztah, bydlení, rodina a pokud možno žádné větší odchylky, které by vyžadovaly vysvětlování. Kdo se z téhle posloupnosti odchýlí, začne působit jako člověk, který musel překonat něco mimořádného. Někdy skutečně musel. Jindy jen přestal považovat cizí představu o správném životě za závazný plán.

Do toho vstupují i podmínky, za kterých člověk může své rozhodnutí uskutečnit. Přestěhovat se do jiné země není pro každého stejná možnost. Záleží na penězích, občanství, práci, zdraví, rodinných povinnostech, kontaktech i na tom, jestli se má kam vrátit. Někdo má prostor riskovat, jiný si nemůže dovolit ani krátké přerušení příjmu. Vyprávět o takových rozhodnutích pouze jako o otázce odvahy může být až příliš pohodlné. Z konkrétní situace uděláme vlastnost jednotlivce a okolnosti necháme stranou. Vznikne příběh o člověku, který se nebál, ale méně už se mluví o tom, co mu jeho rozhodnutí umožnilo, co ho stálo a jaké možnosti vůbec měl.

A pak je tu ještě méně nápadný důsledek. Jakmile někoho prohlásíme za odvážného, můžeme od něj začít očekávat, že takový zůstane. Že bude dál zvládat změny, nejistotu, nové prostředí i všechny praktické komplikace s obdivuhodným klidem. Vždyť jsme si přece řekli, že je odvážný. Co když se mu stýská? Co když si není jistý, jestli se rozhodl správně? Co když ho nová práce nebaví, nové místo zklamalo nebo se mu prostě jen nechce být pořád tím člověkem, který se nebál začít znovu? Najednou se do připraveného příběhu nevejde. Odvážní lidé přece nemají pochybnosti. A když už je mají, měli by je alespoň nějak hezky překonat.

To je na inspirativních příbězích trochu únavné. Člověk v nich dostane roli, kterou si sám neobsadil, a potom má pocit, že ji musí hrát i ve chvílích, kdy by si nejraději sedl, vypnul telefon a nemluvil s nikým. Z obyčejného života se stane něco, co ostatní sledují, hodnotí a používají jako příklad. Gratulujeme, obdivujeme a čekáme na další kapitolu.

Člověk, kterého jsme si zařadili mezi inspirativní příběhy, pak někdy nemá kam odložit obyčejnou únavu.

Přitom je docela možné, že dotyčný žádnou inspiraci šířit nechce. Nechce být příkladem pro lidi, kteří se bojí změny. Nechce dokazovat, že všechno jde, když se člověk dostatečně odváží. Možná jen chtěl bydlet jinde, dělat jinou práci nebo už nechtěl zůstávat ve vztahu, který mu nevyhovoval. Nemusel mít velký plán ani přesně vědět, jak všechno dopadne. Někdy člověk jednoduše udělá rozhodnutí a potom řeší, co s ním přichází.

A samozřejmě existuje i skutečná odvaha. Jsou rozhodnutí, při kterých člověk ví, co může ztratit, a přesto do nich jde. Jsou situace, kdy je strach velmi konkrétní a žádný praktický seznam výhod a nevýhod ho neodstraní. Bylo by stejně nepřesné tvrdit, že odvaha neexistuje, jako ji automaticky přisuzovat každému, kdo udělá něco jinak než my. Nechci zpochybňovat odvahu tam, kde opravdu byla. Jen bych ji nerada dostávala přidělenou pokaždé, když se můj život nevejde do něčí představy.

Možná by proto stálo za to nechat lidem trochu víc prostoru. Místo okamžitého hodnocení se zeptat, jak k rozhodnutí došli, co pro ně bylo těžké a co je překvapilo. Jestli jsou spokojení, nebo jestli je něco jinak, než čekali. A hlavně připustit, že odpověď nemusí být ani velkolepá, ani jednoznačná.

Nechci nikomu zakazovat říkat hezké věci. Jen bych byla ráda, kdybychom si občas všimli, že když někoho nazveme odvážným, možná tím především popisujeme hranici vlastní představivosti. To, co si neumíme představit pro sebe, pak snadno považujeme za mimořádné u druhých.

A někdy bych si přála, aby cizí rozhodnutí mohlo zůstat jen cizím rozhodnutím. Bez povinného příběhu o překonávání strachu a bez očekávání, že se z něj někdo další poučí. Možná jsem byla odvážná. Možná jsem měla strach. Možná jsem jen věděla, že už nechci pokračovat stejně jako dosud. Ty možnosti se navzájem nevylučují.

A jestli vás opravdu zajímá, jak se někomu žije po velké změně, zkuste se zeptat právě na to. Ne jestli se nebál, ale jestli je tam spokojený. To bývá mnohem zajímavější odpověď.